Elvira Lindo .:. Chudák Manolito

S tímhle malým skrčkem jsem se setkal už jednou a byl tak laskavý, že mi zpříjemnil podzimní chmury (přečíst si o mém prvním setkání můžete zde: Manolito Brejloun). Proto jsem moc neváhal, když ke mně doputovalo jeho další vyprávění, zalezl do postele a spolu se synem začal nahlas předčítat jeho denodenní dobrodružství.

 Bylo to tu zas. Předměstí Madridu a všichni jeho obyvatelé. Stejní jako minule, honící se kolem stromu v parku U Oběšence. Milé a laskavé čtení s humorným okořeněním, ideální pro krátké čtení před spaním.
Hugovi se to moc líbilo a když se unaveně loudal do postele, požadoval toho legračního kluka s andělem na obálce.
Po téhle stránce všechno v pořádku.
Asi to není kniha pro sedmiletého kluka, přesto si v ní našel to svoje. A ikdyž jsou zde úseky, kterým nemohl rozumět, dětská mysl si přes ně udělala pomyslný most a přeskočila zase tam, kde se cítila jako doma.
Ano, ten pojem: "cítit se jako doma", se k téhle tenoučké knize docela hodí.
Příjdete si, jako byste nepřestali číst první díl, jen se vrátili k rozečteným stránkám, nedávno odloženým.
Jenže to je právě to, co mi trochu vadí. Ta zaměnitelnost. Je fajn nasadit si oblíbené pohodlné domáci papuče a cítit se jako doma, ale občas to už může být trochu nuda, když nepřichází nic nového. Najednou tomu chybí ten prvek překvapení, radost z objevování nového.
Jen plujete po stejných obrazech textu, bavíte se, usmíváte se, ale nedostanete žádné nové podněty. Upřímně: je to pořád stejné.

Největší slabinou téhle série je pro mě to, že vychází v útlých svazcích na pokračování.
Nechci řici, že mi to připomíná nastavovanou kaši, ale ono mi to opravdu tu nastavovanou kaši připomíná. Ani jeden díl nekončí tak, aby čtenář pocítil touhu pokračovat. Závěr nevzbudí zvědavost po dalším osudu Manolita, protože tak nějak cítíme, že se mu nestane nic moc zvláštního, co by stálo za další sledování. Zas tu bude děda, zas tu bude Blbeček. Opět tu bude ten příjemný svět malého kluka, který je sice vtipný a milý, ale který neskrývá žádné překvapení.
Ale jak jsem už dnes řekl. Někdy je fajn vlést si do starých pohodlných papučí a cítit se jako doma. Někdy nic víc pro spokojený pocit není potřeba.

Chudák Manolito
Napsala Elvira Lindo a ilustroval Emilio Urberuaga
Přeložila PhDr. Eva Šašková
Vydal DOBROVSKÝ s.r.o. v edici Omega v roce 2015.
164 stran, vydání první.
www.knihyomega.cz

ukázka z knihy: issuu.com

Petra Braunová .:. 3333 km k Jakubovi

Kniha 3333 km k Jakubovi patří k těm knihám, které jsem si v dětské knihovně zapůjčil čistě ze sobeckých důvodu. Ne pro syna, ale pro sebe.
Fascinují mě totiž knihy o lidech, kteří se vydávají na pouť a mám blízko ke knihám, které řeší vztahy otce a syna ... kupodivu ;-) No a tahle kniha to skloubila hezky všechno dohromady. Pouť otce a syna, kteří se vydali na kolech do dalekého Santiaga de Compostela. Na známou pouť Poutníků. Na cestu, při které každý poutník rozmlouvá se svojí duší a nachází skryté.

Tahle knižní pouť je snahou otce, který opustil v mládí svého syna, o znovunalezení cesty k sobě navzájem. Při dlouhém prázdninovém výletě na kolech.
Jaké asi může být putování pubertálního kluka a jeho otce, který jej opustil ve dvou letech?
Naštěstí se nekoná žádné velké drama, žádné srdce rvoucí scény, které by nám mohly naše životní dospělácké zkušenosti napovídat.
Ne. Je to plynulý laskavý příběh, který ubíhá stejně rychle jako jízda na kole.
Jistě, najde se tu spousta třecích ploch jejich vzájemného vztahu, ale je to přeci jen kniha pro děti a jako taková by měla být oblečena do oparu přátelství, lásky a nádějné budoucnosti.
A ona taková je.
Je prostě příjemná a lidská.
Dětsky lidská, s aurou odpuštění a smíření. Bez velkých trápení a slz. A pokud snad někdy smutek v hrdinách převezme svoji vládu, brzy je zase opustí a jejich nebe se vyčistí.
Nemusíme se kvůli čtení téhle knihy propadat do vlastních citů, řešit svoje vztahy s rodiči, můžeme díky této knize prostě jen vyrazit na výlet a číst si pěkný příběh o dvou lidech, kteří k sobě nachází cestu. Jsou na sebe hodní a odpouštějí si. Odhodlaně šlapou do pedálů, v hlavě se jim odvíjí film vlastního života a odkrývají v sobě to, čím skutečně jsou. Poznávají se navzájem, ale poznávají také sami sebe. A přesně o tom všechny ty poutě vlastně jsou.
O sebepoznávání se a odpouštění si.
O nacházení nových podnětů, směrů a nových životních osudů.
Jak jsem už řekl, mám lidská putování moc rád ... a po přečtění téhle knihy bych nejraději nasednul na kolo, vzal s sebou syna a vyrazil. Jen si říkám, zda nejsme ještě moc malí na takovouhle velkou cestu. Nebo snad na velké cesty není ve skutečnosti nikdo moc malý?!
Každopádně díky téhle knize už asi dva týdny sním s otevřenýma očima.
A já sním moc rád. Díky za to!

3333 km k Jakubovi
Napsala Petra Braunová a krásně ilustroval Nikkarin
Vydalo nakladatelství Albatros v roce 2014
1. vydání, 132 stran
www.albatros.cz

Pro čtenáře od 12 let

Petra Soukupová .:. Bertík a Čmuchadlo

Asi bych se měl hned na začátku mého dnešního povídání přiznat, že mám Petru Soukupovou opravdu rád. Bezvýhradně.
Líbí se mi její styl psaní. Její knihy. Její myšlenky oblečené do slov.
Mám rád tu její .... frackovitost? Ano, to je to správné slovo. To vybočení z řady. Její literární postavy, které jsou tak trapně normální a obyčejné, až je člověku teskno z toho, jak moc se do nich dokáže vcítit. Jak jim rozumí, ikdyž by raději nerozuměl a duševně se srovnával s někým jiným. Lepším.
Občas mě při čtení knih od Petry přepadá divná nálada. Balancuji na pokraji melancholie, divného smutku. Skoro se mi chce říci "deprese". Ale takové té krásné, důvěrné. Těžko popsat. Snad tušíte.
Proto jsem byl nesmírně zvědavý a natěšený, když jsem se dozvěděl o její připravované dětské knize. Upřímně, nešlo mi to moc dohromady. Petra Soukupová a kniha pro děti?
Jasně, stala se mámou, ale to přeci hned nemusí znamenat, že nasedne do sluníčkového autobusu a s vysmátým úsměvem nám bude vyprávět o výletu po krásné pohádkové zemi? No ne?

Ale kdepak :-)
Tak, jak je rozevlátý její účes, tak se zdá rozevlátá i její duše. Nepropadejme panice. Petra Soukupová je ve své nové knize stále Petra Soukupová. Taková, jakou ji známe. Ten píšící fracek, který si jde svojí cestou. A který má co říci i dětem.

Stvořila pro nás devítiletého kluka Berta, který má tak trochu problém sám se sebou, se svým světem.
Rodiče se mu rozvedli, máma si našla nového přítele a aby toho nebylo málo, musí s nimi Bert vyrazit na prázdniny na chalupu. Za Richardovou (to je ten mámin přítel) rodinou.
Richard hned od začátku vypadá jako dobrý chlapík, ale ten, kdo měl někdy co do činění s rozvedenými rodiči a následným novým "tátou", ten ví, jak se Bert asi cítí.
Richard je prostě nepřítel. A je úplně jedno jak moc se snaží a jak moc dobré nápady má. Není to táta. Konec diskuze. Tečka.

Je to prostě tak. Následkem životních okolností není Bert zrovna sympatický mladý hoch. Vlastně je dost protivný a těžko se nám k němu hledá cesta. Jenže my víme proč tomu tak je a i nám kdysi dávno bylo devět let. Zase tu nastupuje ten vypravěčský dar Petry a ikdyž nám ten kluk může trochu lést na nervy, tak ho chápeme. Rozumíme mu.
Čteme v něm jako ve svých vlastních vzpomínkách. A ikdyž bysme mu občas vlepili mírný pohlavek, vlastně ho máme rádi a fandíme mu. Přejeme mu, aby vše bylo zase dobré.
No a pak příjde z lesa Čmuchadlo. Tvor, kterého vidí jen Bert a který mu nastavuje zrcadlo.
Říká malému rozlobenému chlapci, co dělá špatně a že takhle by se chovat opravdu neměl. A Bert ho začne poslouchat a přemýšlet sám nad sebou ...

Ano. Je to tak. Máme tu před sebou další skvělou dětskou knihu s mírnou příchutí malého smutku a s nenásilným zdviženým prstem upozorňujícím, že když se chlapče budeš vztekat a kopat kolem sebe, může se ti stát, že nebudeš moc oblíbeným klukem.
Tentokrát jsem knihu ještě netestoval na svém Hugovi (byl jsem nedočkavý a četl jsem si ji po večerech sám) a tak nemůžu posoudit, jak působí na děti, ale na mě (na přerostlého kluka) zapůsobila hodně. Vrátila mě do mého dětství a do období, kdy jsem nebyl zrovna sympatickým malým klukem.
Jestli mám na téhle knize něco vyzdvihnout, je to autorčin talent utvrzovat mě v přesvědčení, že obyčejné lidské příběhy jsou těmi nejzajímavější příběhy vůbec. Moc krásná kniha!

Bertík a Čmuchadlo

Napsala Petra Soukupová

Ilustroval Petr Korunka

Vydal Host - vydavatelství, s.r.o. v roce 2014

První vydání, 136 stran

www.hostbrno.cz

Petra Braunová .:. Ema a kouzelná kniha

Ema a její kouzelná kniha se na náš noční stolek dostala tím nejlepším možným způsobem.
Byla nám darována. Přišla poštou s tím, že by se nám mohla líbit (moc děkujeme Petro!), že ji určitě oceníme. A darované knihy mají jednu výhodu oproti těm, které si sami koupíte. Ukrývají v sobě prvek překvapení. Vlastně nevíte, co od ní můžete očekávat. Nečetli jste recenze, anotace, nic. Dost možná byste si ji sami nikdy nevybrali, protože usoudíte, že není určená pro vás ...
Přiznávám, chvíli u nás Ema ležela a spala, hledala si k nám cestu. Vždyť čtení o holce a vílách, to nebude to pravé ořechové pro dva kluky, no řekněte! Jenže ... také je tam zmínka o kouzelné knize ... a to nás lákalo.

Jednoho večera najednou přišel její čas a ocitla se na vrcholku knižní hromádky.

Ema je děvče, žijící celý svůj život v sirotčinci. Nikdy jej neopustila, nikdy nepoznala nic jiného.
Nezná své rodiče a vlastně ani netuší, že něco jako "rodiče" existuje. Žije svůj bezstarostný život, spolu s dalšími děvčaty, v zahradě obehnanou vysokou zdí, ve velkém domě, kterému opadává omítka.
Stará se o ně Slečna, která je má všechny moc ráda a která jim předčítá stále dokola jednu a tu samou knihu. Je o hodných a poslušných děvčatech a není tam vůbec žádný kluk.
Ema je jediná z celého sirotčince, kdo vídá malé průhledné víly. Víly poletují kolem, poposedávají jí po ramenou a našeptávají Emě o městě, kam se má zanedlouho na jeden jediný den vypravit. Tak, jako každá dívka ze sirotčince, která oslaví desáté narozeniny. Každá dostane zlatý peníz a vydá se za dobrodružstvím do města, kde nikdy předtím nebyla. Za sladkými bombóny, za lunaparkem ... za zábavou.
No a pak vyrazí i Ema. Jako každá správná knižní hrdinka, která je jiná než ostatní dívky, nezamíří tam, kam zamířily všechny ostatní, ale osud ji přivede do obchodu, kde není jeden jediný bombón, zato jsou tam police plné starých knih. Antikvariát. Ema si vzpomene na tu jedinou knihu, kterou v sirotčinci mají a rozhodne se obdarovat kamarádky knihou novou. Snad ji odpustí, že nedonese lízátka ... odnese si z obchodu knihu v kožených deskách. Knihu, která je prý kouzelná. Knihu, které dorůstají stránky!

Když jsme začali s Hugem číst první stránky a objevily se víly, Hugo zazíval a byl trochu otrávený. Zvonilku nesnáší a tak mu prostě víly k srdci nepřirostly. I mně se ústa otvírala k hlubokému zívnutí. Jak jsem řekl hned na začátku, dva kluci a kniha s vílama, to asi nebude to pravé.
Ale z nějakého důvodu jsme nepřestali a četli dále.
Další večer už byl Hugo pozorný a dožadoval se dalšího a dalšího pokračovaní. Trochu si myslím, že za to mohl sirotčinec. Ten fakt, že jsou zde děti, které nikdy nepoznaly rodiče, Huga zaujal.
Jednou se na to během čtení ptal, zajímalo ho, jak se to těm dětem stalo.
Když chvílemi poslouchala naše Luccha, posmívala se nám, co to čteme za růžovou holčičí knihovnu.
Něco na tom možná je. Ikdyž se paní spisovatelka dušuje, že je kniha určená pro holky i kluky, jako odrostlý kluk jsem měl chvílemi s knihou problém. Sice mě nikterak neurážela, ale měl jsem spousty rýpavých otázek. Třeba to, proč jsou tam vlastně ty víly. Ne, fakt! Ony tam nemají žádný důvod! Jen si tam poletují, usedají na kytičky a něco si špitají. Jinak nic. Klučičího čtenáře akorát tak odrazují. Jó, kdyby to byli skřeti, neřeknu ani slovo, ale víly? ... ccc ;-) A v půlce knihy jsem byl už taky docela nervozní, protože o kouzelné knize tam taky nebylo ani slovo! Jenže to byly jenom moje myšlenky, které se těm Hugovým vůbec nepodobaly.
Hugo si knihu zamiloval a když jsem do postele uléhal unavený a se čtením stávkoval, stejně mě vždycky donutil. Prostě ho zaujala. Styl paní Braunové je čtivý, hezky se asi i poslouchá.
Zničeho nic se i ten příběh zlomil a dospělý kluk byl lapen spodními proudy děje a spolu s malým chlapcem jsem hltal každou větu. Jakoby se autorka přestala zaobírat vatou příběhu a pustila se do toho. No a pustila se do toho pěkně i přeslazeným koncem konče :-)
Druhý den ráno Hugo probudil mámu a začal ji vyprávět o tom, jak kniha dopadla a co všechno se tam stalo. Když se nad tím zamyslím, větší pocty se paní Braunové dostat u Huga asi ani dostat nemohlo. Nepamatuji si, že by mámě další den o nějaké knize kdy vyprávěl ...

Ema a kouzelná kniha
Napsala Petra Braunová
Ilustroval Tomáš Řízek
V nakladatelství Albatros vydala společnost Albatros Media a.s. v roce 2010 (dotisk 1. vydání v roce 2012)
Počet stran 94
www.albatrosmedia.cz

Pro čtenáře od 7 let.

Náhledy na další obrázky nejdete na webu ilustrátora www.rizek-tomas.cz

A protože mě Petra Braunová přesvědčila a protože mám rád ilustrace od Nikkarina, určitě si nenecháme ujít knihu 3333 km k Jakubovi, kde se to vílama hemžit nebude a která vypadá na rize klučičí dobrodružství ;-)

Elvira Lindo .:. Manolito Brejloun

Uplynulo už mnoho dní a velkých letních prázdnin od chvíle, kdy jsem byl malý kluk a bylo mi krásných deset let. Je to tak dávno, že už si vůbec nevzpomenu, jaký jsem to vlastně byl a co se mi v té době honilo hlavou.
Možná i tento fakt mne přivedl k otevření další dětské knihy. Knihy o desetiletém chlapci, kterého kamarádi přezdívají Manolito Brejloun. Byla to zvědavost, jakpak asi tráví svůj normální život malý kluk na předměstí Madridu?
Druhým faktem nejspíš bude naše uplakané podzimní počasí. Depkoidně zatažené nebe, rozečtená dospělácká kniha z deštivého severu, brzká tma ... dostal jsem chuť se zasmát. Smát se nahlas, nebo alespoň se pod vousy usmívat. No a do ruky se mi dostala právě tahle kniha. Slibovala spousty zábavy a milého humoru, rošťácký pohled na svět. Sem s ní, chmury pryč!

První, co mě napadlo bylo, že děti jsou všude na světě stejné. Hlavní město Španělska nebo vesnice na Moravě, všichni jsou to stejně naivní chytrolínové, nebojácní nekňubové či nechtění hrdinové běžného dne.
Manolito je normální kluk, který hodně času tráví se svým dědem, trápí se s existencí svého mladšího bratra Blbečka a bojí se výchovné facky (nebo vořecha) od své milující mámy. Občas domů příjde s rozbitými brýlemi a občas vypustí na svobodu svoje umělecké nadání v podobě barevných čar na chodbě domu. Jak jsem řekl, normální běžný kluk, jakých po světě běhá nepočítaně.
Ale tento kluk je naštěstí i vtipný kluk. Na svůj svět kouká se zdravou zvědavostí a ironickým nadhledem. A ústy (nebo spíše perem) spisovatelky Elviry Lindo nám celý svůj svět mile představuje. Představuje nám ho takovým způsobem, že jej prostě musíme mít rádi a na nějaký nečas za okny (nebo v srdci) prostě rychle zapomeneme.

Alespoň na krátký čas :-) Protože knížka je útlá (první díl z mnoha?) a pokud si ji nebudete šetřit, lze ji přečíst během jednoho večera.
Krátké příběhy Manolita Brejlouna prostě svůj účel splnily a náladu mi nejednou vylepšily. Nesmál jsem se sice hlasitě na celou místnost, ale úsměvy pod vousy jsem nešetřil.
A jsem za to moc rád ;-)

Manolito Brejloun
Napsala Elvira Lindo.
Ilustroval Emilio Urberuaga a přeložila Eva Šašková
Vydalo Nakladatelství Omega roku 2014
1. vydání
Počet stran 208
www.knihyomega.cz

Pavel Čech .:. Velká knižní záhada

Tento dnešní příspěvek bude asi celkem nevšední. Roztáhlý a upovídaný ... na knižní recenzi možná trochu až moc osobní. A přiznávám, že se mi nepíše moc lehko.
Cítím se, jakobych měl plivnou do tváře svému nejlepšímu kamarádovi, nebo mu nastavit nohu při finiši běžeckého závodu, pár metrů před cílem. Prostě se cítím jako mizera a ještě s tím jdu veřejně na denní světlo.
Ale tak nějak upřímně doufám, že během psaní těchto vět si ujasním svůj postoj, pravý a skutečný názor a před napsáním konečné tečky si uvědomím, že není tak zle a že jsem jen knižní hysterka. Ale začnu od začátku, protože i objevování nových knih má svůj příběh ...

Vydali jsme se na výlet a navštívili 24. Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě.
Je to náše první návštěva jakéhokoliv knižního veletrhu a tak jsme si to náležitě užívali. Užívali jsme si i přípravu a malý Hugo, když se dozvěděl, že tam bude mít stánek nakladatelství Petrkov a že u nich bude k dostání pokračování knihy Dobrodružství pavouka Čendy, donesl z útrob svého pokoje prasátko nadité mincemi a začal přepočítávat své bohatství.
Trval na tom, že knihu si koupí sám, za své vlastní peníze. Prostě pýcha všech knihomolských rodičů :-)
Nakonec to dopadlo ale trochu jinak. Druhý díl sice měli, ale jen takové to miniaturní vydání do kapsy. A na knižní pidi rozměry my nehrajeme, my chceme velkou knihu. Pokud možno, tak co největší ;-) Rozhlédli jsme se po pultě a během chvilky odcházeli s jinou novinkou Pavla Čecha a to s Velkou knižní záhadou.

Šťastná náhoda tomu chtěla, že když jsme se po chvilce vraceli kolem stánku zpět, seděl tam za stolkem někdo charakteristicky rozcuchaný a usměvavý ... pan Čech osobně, s psacím perem v pohotovosti.
No, co vám budu povídat.
Podobně, jako jsme se cítili my, se asi cítí mladý hokejista, když potká Jaromíra Jágra, nebo stará důchodkyně, když na ulici spatří Karla Gotta ... Hugo se stydlivě schovával mámě za sukní a máma se bez jediného slova (a to je u ni co říci) zamilovaně uculovala od ucha k uchu skryta za sloupem.
Zachránil jsem rodinnou čest a s netušeným sebevědomím se vytasil s čerstvě zakoupenou knihou a požádal pana Čecha o autogram a věnování. Rozesmátý pan Čech mi podal ruku a zeptal se, co má Hugo rád.
Když se dozvěděl, že kočky a roboty, začal kreslit a psát.
Rázem se z obyčejné knihy stal rodinný poklad, který budou dědit další a další generace našich a Hugových (ještě nenarozených) potomků :-) Asi desetkrát jsme poděkovali a mohli celý veletrh prohlásit za ukončený, protože lepší už to být nemohlo. Nakonec jsme se ještě vydali do nedaleké galerie, kde souběžně s veletrhem probíhala i výstava obrazů pana Čecha.

Výstava byla krásná a obrazy mnohem hlubší a barevnější, než jak nám je dokáže zprostředkovat knižní reprodukce.
Poprvé, na vlastní oči, jsme viděli i autorovy umělecké objekty a byli z nich unešeni. To se prostě musí vidět, nádhera.

Nakonec pokročila doba, slunce začlo zapadat a my se museli vydat na nádraží, nasednout na vlak a zamířit domů. Ideální příležitost vytáhnout náš nový knižní příběh, začíst se do jeho obrazů a dlouhou cestu si zkrátit společnou četbou.
No a jsme u toho. U toho, proč jsem dnešní začátek tak zvláštně okecával. Jistě chápete, že po takto prožitém dni jsme čekali pomyslnou třešničku na dortu. Vyvrcholení celého dne, závěrečný ohňostroj a famfáry. No a ... třešnička byla, to určitě ano, ale ten ohňostroj se nějak nevydařil.
Nechápejte mě prosím špatně, ta kniha je moc hezká. Originální příběh, hezké zpracování ... ale (je mi to moc líto) není to (pro nás) nejlepší kniha pana Čecha. Já nevím, jak to správně říci, jak popsat ten pocit z knihy ... nejbližší je asi toto: v té knize je málo pana Čecha.
Velká knižní záhada mi příjde jako pocta knihám, které má Pavel Čech rád. Děj knihy se totiž odehrává právě na okopírovaných stranách z těch jeho oblíbených a na ně pak pan Čech dokresluje příběh svůj.

Ilustrace z různých knížek se přemisťují tam, kde nemají co dělat a tvoří vtipnou mozaiku i mých oblíbených knižních hrdinů. A pak se v příběhu objeví kocour Alfréd spolu s myšákem Kvídem a začne jejich zběsilá honička po stránkách knih v jedné knihovně.
Přeskakují z knihy do knihy, tu se prohání mezi Rychlými šípy, támhle se mihnou v pohádkách Boženy Němcové nebo potkají kapitána Nema.
A tady přichází to naše (moje a Lucchy) zklamání.
Čekali jsme větší zapojení dalších postav. Lucie to vystihla přesně. Čekala, že se myšák schová někomu do kapsy. Že se ilustrace z navštívených knih zapojí do honičky, budou pomáhat myšákovi a klást překážky pod pádící nohy kocoura. Ale ono ne. Na spoustě stran se objevují jen stopy utíkajících hrdinů a právě zde se objevuje ten můj pocit z toho, že je tu málo pana Čecha.
Omlouvám se za toto svoje rouhání, ale to, co jsme v téhle knize dostali, mi příjde jako málo.
Já vím, asi za to může celý ten náš skvěle prožitý den a spousta zážitků. Možná, že kdyby jsme knihu zakoupili normálně v knihkupectví a četli ji večer před spaním, budeme se na di dívat jinak, ale takto (nám dospělým) něco schází.

Naštěstí náš Hugo to vidí úplně jinak.
Jen co jsme knihu dočetli, chtěl ji přečíst znovu. Ukazoval mámě Tarzana a hned jí vysvětloval, že ti dva podivní kluci, kteří se dívají jak zápasí s opičákem, tam nemají co dělat. Prohlížel si trofeje na zdi u kocoura Alfréda a tvrdil, že ptáček na větvi je určitě živý a ne vycpaný, že toho kocour nedostal. Takže zde je vše přesně tak, jak má být. Malý kluk je nadšený a unešený do světa, který zná. Do nádherného světa pana Čecha a vůbec nevnímá to pošetilé a nepatřičné zklamání jeho rodičů.
Ne ... vůbec nelituji, že jsme knihu zakoupili a přiznávám, že naše zklamání je jen náš problém.
Vy to tak nemusíte vůbec vnímat a příběh z Velké knižní záhady se vám zapíše do srdce.
Proto bych vás rád poprosil ... neberte moje lamentování vážně a udělejte si názor sami.
Protože každá kniha Pavla Čecha si pozornost dítěte určitě zaslouží ...

Velká knižní záhada
Napsal a nakreslil Pavel Čech.
Vydal Petr Novotný - nakladatelství Petrkov roku 2014
1. vydání
84 stran
www.petrkov.c

Ivona Březinová - Johanka z parku

Zase je tu tichý večer, kdy dětské oči zakryla únava a další přečtený příběh doprovodil malého Huga do kraje snů. Dnes večer se mu možná bude zdát o malé rezavé veverce, o utrženém knoflíku nebo o tom, kterak jemné podrbání kameného draka pod bradou přivedlo nad město déšť.
Ten přicházející sen snad umocní i skutečnost, že na naše okna dopadají potichounku kapky deště reálného.
Někdy to tak výjde.
Čtete o padajících kaštanech a barevném listí a přitom v kapse máte dva čerstvě najité hnědé kaštany z víkendové procházky a kočky na chodbě si hrají s tlejícím listem, který jste si přinesli na podrážce vlhkých bot. Někdy se v knize odehrává přesně to, co můžete spatřit tam venku za okny. O to více se smyšlené příběhy stávají skutečnými, o to více můžou být dětské sny uvěřitelnějšími.

Johanka z parku je přesně taková. Podzimní. Vhodná k tomu, vytáhnout ji z knihovny právě teď a spolu s dítky se zanořit do vyhřátých peřin a nechat se unášet slovy.
Slovy Ivony Březinové a povedenými ilustracemi Markéty Vydrové, které jsou nedílnou součástí příběhu.
Však právě kvůli ilustracím paní Vydrové jsme s Hugem po knize sáhnuli. Máme ji prostě rádi.
Líbí se nám, že na ilustracích nalezneme přesně to, co čteme na stránkách knihy.
Pokud autorka něco popisuje, ilustrátorka to nakreslí přesně tak, jak my si to představujeme.
Navozuje nám to pocit známého. Umožňuje nám to vzít si příběh za svůj, cítit se v knize jako doma, v našem vlastním parku.

Proto rádi uvěříme, že i ta naše veverka, která žije v lesíku opodál, se s námi může dorozumět mimosmyslovým vnímáním a že umí proměnit kmen stromu v dřevěné schodiště.
Musí to přeci umět, když vypadá přesně tak, jako ta Johanka z parku!
Ikdyž název knihy napovídá, že Johanka bude hlavní hrdinkou knihy, vlastně to tak není.
Naší pozornost na sebe bude (po celou doby vyprávění) strhávat výstřední babička Hermína, která v dešti nosí na hlavě koupací čepici s bambulí a po parku se prohání na koloběžce.
Neznalému oku by se babka mohlá zdát mírně cáknutá, ale pozorný čtenář hned od začátku tuší, že Hermína není cáklá (nebo dokonce trochu šílená), ale že je jen prostě svá.
A že řeší jednu záhadu, kterou před zbytkem své rodiny tají.

Ale co by to bylo za tajemství, kdyby nakonec nebylo odhaleno a to třemi sourozenci, kteří se svojí babičkou a rodičmi bydlí ve stejném domě, z jehož střechy pravidelně padají stále ty samé střešní tašky. Zrovna ty, které jsou přesně nad babiččinou postelí.

Nebudeme si nic nalhávat.
Není to tajemství velké jako Svět sám.
Není to tajemství s tak velkou silou, že po jeho odhalení si úlevně oddechneme a setřeme z čela pot.
Není to překvapivý příběh plný nečekaných obratů a zápletek.
Právě naopak.
Jedná se o knihu lehkou s jednoduchým rytmem. S takovým tím klidným rytmem, kdy se oči slastně zavírají a mysl se naopak otevírá ... snům.
Ale i takové knihy jsou potřeba a jsou milé našim srdcím. Protože v tom složitém životě našeho prvňáka je jednoduchost odpočinkové četby potřeba a v tomto případě neplatí, že jednoduché je zároveň hloupé.
Protože Johanka z parku není kniha hloupá, jenom si prostě na nic nehraje.
Je laskavá a čtivá. Leckdy nutí do radostného úsměvu.
Je to prostě kniha, kterou unavený táta moc rád čte svému synovi a u které si celou dobu neříká: "Boha jeho, to byla ale zase slátanina".
Kdepak ... mám ji rád ;-)

Johanka z parku
Napsala Ivona Březinová a ilustrovala Markéta Vydrová.
Vydalo nakladatelství Albatros roku 2012
1. vydání
86 stran
www.albatrosmedia.cz

Pro děti od 7 let.