Pavel Čech .:. Velká knižní záhada

Tento dnešní příspěvek bude asi celkem nevšední. Roztáhlý a upovídaný ... na knižní recenzi možná trochu až moc osobní. A přiznávám, že se mi nepíše moc lehko.
Cítím se, jakobych měl plivnou do tváře svému nejlepšímu kamarádovi, nebo mu nastavit nohu při finiši běžeckého závodu, pár metrů před cílem. Prostě se cítím jako mizera a ještě s tím jdu veřejně na denní světlo.
Ale tak nějak upřímně doufám, že během psaní těchto vět si ujasním svůj postoj, pravý a skutečný názor a před napsáním konečné tečky si uvědomím, že není tak zle a že jsem jen knižní hysterka. Ale začnu od začátku, protože i objevování nových knih má svůj příběh ...

Vydali jsme se na výlet a navštívili 24. Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě.
Je to náše první návštěva jakéhokoliv knižního veletrhu a tak jsme si to náležitě užívali. Užívali jsme si i přípravu a malý Hugo, když se dozvěděl, že tam bude mít stánek nakladatelství Petrkov a že u nich bude k dostání pokračování knihy Dobrodružství pavouka Čendy, donesl z útrob svého pokoje prasátko nadité mincemi a začal přepočítávat své bohatství.
Trval na tom, že knihu si koupí sám, za své vlastní peníze. Prostě pýcha všech knihomolských rodičů :-)
Nakonec to dopadlo ale trochu jinak. Druhý díl sice měli, ale jen takové to miniaturní vydání do kapsy. A na knižní pidi rozměry my nehrajeme, my chceme velkou knihu. Pokud možno, tak co největší ;-) Rozhlédli jsme se po pultě a během chvilky odcházeli s jinou novinkou Pavla Čecha a to s Velkou knižní záhadou.

Šťastná náhoda tomu chtěla, že když jsme se po chvilce vraceli kolem stánku zpět, seděl tam za stolkem někdo charakteristicky rozcuchaný a usměvavý ... pan Čech osobně, s psacím perem v pohotovosti.
No, co vám budu povídat.
Podobně, jako jsme se cítili my, se asi cítí mladý hokejista, když potká Jaromíra Jágra, nebo stará důchodkyně, když na ulici spatří Karla Gotta ... Hugo se stydlivě schovával mámě za sukní a máma se bez jediného slova (a to je u ni co říci) zamilovaně uculovala od ucha k uchu skryta za sloupem.
Zachránil jsem rodinnou čest a s netušeným sebevědomím se vytasil s čerstvě zakoupenou knihou a požádal pana Čecha o autogram a věnování. Rozesmátý pan Čech mi podal ruku a zeptal se, co má Hugo rád.
Když se dozvěděl, že kočky a roboty, začal kreslit a psát.
Rázem se z obyčejné knihy stal rodinný poklad, který budou dědit další a další generace našich a Hugových (ještě nenarozených) potomků :-) Asi desetkrát jsme poděkovali a mohli celý veletrh prohlásit za ukončený, protože lepší už to být nemohlo. Nakonec jsme se ještě vydali do nedaleké galerie, kde souběžně s veletrhem probíhala i výstava obrazů pana Čecha.

Výstava byla krásná a obrazy mnohem hlubší a barevnější, než jak nám je dokáže zprostředkovat knižní reprodukce.
Poprvé, na vlastní oči, jsme viděli i autorovy umělecké objekty a byli z nich unešeni. To se prostě musí vidět, nádhera.

Nakonec pokročila doba, slunce začlo zapadat a my se museli vydat na nádraží, nasednout na vlak a zamířit domů. Ideální příležitost vytáhnout náš nový knižní příběh, začíst se do jeho obrazů a dlouhou cestu si zkrátit společnou četbou.
No a jsme u toho. U toho, proč jsem dnešní začátek tak zvláštně okecával. Jistě chápete, že po takto prožitém dni jsme čekali pomyslnou třešničku na dortu. Vyvrcholení celého dne, závěrečný ohňostroj a famfáry. No a ... třešnička byla, to určitě ano, ale ten ohňostroj se nějak nevydařil.
Nechápejte mě prosím špatně, ta kniha je moc hezká. Originální příběh, hezké zpracování ... ale (je mi to moc líto) není to (pro nás) nejlepší kniha pana Čecha. Já nevím, jak to správně říci, jak popsat ten pocit z knihy ... nejbližší je asi toto: v té knize je málo pana Čecha.
Velká knižní záhada mi příjde jako pocta knihám, které má Pavel Čech rád. Děj knihy se totiž odehrává právě na okopírovaných stranách z těch jeho oblíbených a na ně pak pan Čech dokresluje příběh svůj.

Ilustrace z různých knížek se přemisťují tam, kde nemají co dělat a tvoří vtipnou mozaiku i mých oblíbených knižních hrdinů. A pak se v příběhu objeví kocour Alfréd spolu s myšákem Kvídem a začne jejich zběsilá honička po stránkách knih v jedné knihovně.
Přeskakují z knihy do knihy, tu se prohání mezi Rychlými šípy, támhle se mihnou v pohádkách Boženy Němcové nebo potkají kapitána Nema.
A tady přichází to naše (moje a Lucchy) zklamání.
Čekali jsme větší zapojení dalších postav. Lucie to vystihla přesně. Čekala, že se myšák schová někomu do kapsy. Že se ilustrace z navštívených knih zapojí do honičky, budou pomáhat myšákovi a klást překážky pod pádící nohy kocoura. Ale ono ne. Na spoustě stran se objevují jen stopy utíkajících hrdinů a právě zde se objevuje ten můj pocit z toho, že je tu málo pana Čecha.
Omlouvám se za toto svoje rouhání, ale to, co jsme v téhle knize dostali, mi příjde jako málo.
Já vím, asi za to může celý ten náš skvěle prožitý den a spousta zážitků. Možná, že kdyby jsme knihu zakoupili normálně v knihkupectví a četli ji večer před spaním, budeme se na di dívat jinak, ale takto (nám dospělým) něco schází.

Naštěstí náš Hugo to vidí úplně jinak.
Jen co jsme knihu dočetli, chtěl ji přečíst znovu. Ukazoval mámě Tarzana a hned jí vysvětloval, že ti dva podivní kluci, kteří se dívají jak zápasí s opičákem, tam nemají co dělat. Prohlížel si trofeje na zdi u kocoura Alfréda a tvrdil, že ptáček na větvi je určitě živý a ne vycpaný, že toho kocour nedostal. Takže zde je vše přesně tak, jak má být. Malý kluk je nadšený a unešený do světa, který zná. Do nádherného světa pana Čecha a vůbec nevnímá to pošetilé a nepatřičné zklamání jeho rodičů.
Ne ... vůbec nelituji, že jsme knihu zakoupili a přiznávám, že naše zklamání je jen náš problém.
Vy to tak nemusíte vůbec vnímat a příběh z Velké knižní záhady se vám zapíše do srdce.
Proto bych vás rád poprosil ... neberte moje lamentování vážně a udělejte si názor sami.
Protože každá kniha Pavla Čecha si pozornost dítěte určitě zaslouží ...

Velká knižní záhada
Napsal a nakreslil Pavel Čech.
Vydal Petr Novotný - nakladatelství Petrkov roku 2014
1. vydání
84 stran
www.petrkov.c