Jaroslav Foglar .:. Poklad Černého delfína

To, že jsem nekritickým obdivovatelem knih Jaroslava Foglara není žádné tajemství a nikoho to v mém případě asi ani nepřekvapí.
Možná proto, že jsem se stal přerostlým klukem s věkem začínající na čyřku a otcem desetiletého syna, na mě přišlo období, kdy jsem se ke knihám pana Foglara opět vrátil.

Možná pro ty vzpomínky, možná pro tu svojí snahu předat jeho knižní dobrodružství dál.
Ať už je důvod jakýkoliv, užívám si toto své období s chlapeckou radostí a nadšením.
Poslouchám staré načtené (ale k mému překvapení zkácené) audioknihy, pročítám své klukovské výtisky a pomocí Aukra a antikvariátu si kompletuji sbírku o vydání první či vydání, které ještě nemám.
Moje milá má určitě radost, že jsme si museli pořídit novou knihovnu, abych vedle sebe mohl mít třebas čtvero vydání Hochů od Bobří řeky a tak podobně :-)
Začal jsem si žít Modrý život, cestovat po stopách Foglarových knih a pomalu a jistě lovit 13 bobříků.
Život prý má být hra ... a tak si hraju.


Tohle krásné sychravé ráno jsem odložil další dočtenou foglarovku a to Poklad Černého delfína. Ikdyž jeden výtisk doma mám už od dětství, tentokrát jsem si pořídil vydání první a s nadšením se začetl do knižní podoby takové, jakou ji v rukou měli malí čtenáři v roce 1966.
Voní stářím a prachem a zažluté listy dělají z knihy malý poklad, nalezený v antikvariátu.

Je to zvláštní. Vím, že jsem knihu před necelými třiceti lety četl, ale podrobnosti se již dávno ztratily v mírně šedých vousech a jemných vráskách mého obličeje.
Pamatuji si jen hrubý námět, zápletku se ztracenou kronikou, ale to je tak vše.
Proto jsem při čtení přímo nadšený. Cítím se, jakobych četl novou knihu od pana Foglara a to po tak dlouhé době člověka opravdu zahřeje u chlapeckého srdce.
Ten hřejivý pocit novosti je určitě způsobený i tím, že knihu čtu jako dospělý a vnímám při četbě jiné věci, něž jaké jsem vnímal jako dospívající kluk.

Samozřejmě si musím všimnout, že kluci nechodí do skauta, ale do turistického oddílu, ale o to víc mám tuhle knihu rád, protože i já byl místo kluka, chodícího do skauta, malým pionýrem. S osvícenou vedoucí, která z nás hned od začátku udělala turistický oddíl. Takže se na stránkách knihy cítím jako doma :-)
Cítím se v ní jako doma i proto, že tenhle Foglarův styl znám.
Nemyslím to vůbec zle, vlastně to na něm mám rád, ale i zde pan Foglar "vykrádá" sám sebe a člověk v tomto případě čte znovu ten samý příběh, který již dříve v různé obměně četl, jen s jinými kluky a s jinou zápletkou.
Pod junáckou vlajkou, Hoši od Bobří řeky, Poklad Černého delfína ... dost si podobné knihy o chlapeckém oddíle, s podobnými starostmi, hrami a oddílovými schůzkami.
Ale jak říkám, není to na škodu, ba právě naopak. Když má člověk k něčemu blízko, rád si o tom čte znovu a znovu, jen s drobnými změnami a s novými prvky chlapeckého dobrodružství.
A těch dětských dobrodružství je tolik, že se to jen tak neomrzí.
Na rozdíl od jiných Foglarových knih, zde není až takový důraz na estetiku vysportovaných těl a na až skoro neuvěřitelnou chrabrost, čestnost a nepřirozenou éteričnost mladých kluků, ikdyž samozřejmě i zde se najde vzor ctnosti, který je dáván za příklad. Ale není to tak na sílu, tak do očí bijící. Chybí zde taková ta typická, až skoro nábožná úcta ke vzoru, to nepřirozené zbožňování kamaráda, které v jiných Foglarových knihách způsobí dospělému čtenáři pozdvižené obočí a mírný ironický úsměv.
Možná právě proto by Poklad Černého delfína měl šanci zapůsobit i na dnešní děti, protože kniha není stylem a dějem tak moc "stará" jako knihy předešlé. Reálie jsou pro dnešního kluka již uvěřitelné a příliš se neliší od fungování dnešních skautských oddílů.

Jsem moc zvědavý, zda se nakladatelství Albatros chystá vydat znovu i tuto knihu, protože si opravdu myslím, že si to zaslouží. Rád bych ji ve své sbírce uvítal i v současném vydání, s novými moderními ilustracemi.
Takovými, jaké můžeme objevit v nově vydaných Hochů od Boří řeky a právě vycházející Chatě v Jezerní kotlině. Nově vydávané Foglarovky jsou totiž po všech stránkách skvosty a ta péče a úcta k Foglarově dílu ze strany nakladatelství Albatros je na nich opravdu znát.

Poklad Černého delfína
napsal Jaroslav Foglar, ilustroval Milan Zezula.
Vydalo nakladatelství Blok v Brně, roku 1966
Vydání první, stran 151, náklad 37 000 výtisků.

Vojtěch Matocha - Prašina

Moje a Hugova čtenářská cesta se pomalu a jistě rozděluje, došli jsme spolu až na onu pomyslnou křižovatku věku, vkusu a zájmu o čtení.
Já si i nadále jdu svojí přímou cestou za dalším a dalším knižním příběhem, on si však vybírá cestu jinou, křivolakou, cestu s minimem knížek. Když už se na jeho stole nějaká objeví, je to jen četba z nutnosti, to jen aby si měl co zapsat do školního povinného čtenářského deníku.
A většinou je to kniha mému oku nelahodící, kniha, která již nemá tu moc nás znovu čtenářsky spojovat. Jistě ... je mi to líto, ale nechávám ho jeho svobodné vůli, vím, že nemá smysl nutit ... jen občas mu něco podstrčím, doufaje, že to probudí jeho přirozenou zvědavost.

Nedávno jsem to zkusil s Prašinou.
V rozhlase jsem zaslechl rozhovor s jejím autorem a když přiznal vliv Jaroslava Foglara na svůj život a tvorbu, zbystřil jsem a domů nám Prašinu pořídil.
Zprvu jsme si ji četli společně. Já četl a Hugo poslouchal.
Však vyrostl mi, kluk jeden, a předčítající táta před spaním už není tak cool, jako podesáté puštěná jedna a ta samá písnička :-)
Nevzdal jsem to však a knihu mu nechal na nočním stolku.
Dokonce do ní i občas nakouknul a docela se mu líbila, ale hrozící pětka ze čtenářského deníku jej donutila sáhnout po krátkém prostoduchém příběhu z Minecraftu a více se k Prašině nevrátil.
Bylo mi ji líto. Prašiny. Jak se na ní v dětském pokoji práší.
Tak jsem si ji odnesl na noční stolek svůj.
A dobře jsem udělal!

Nemám vůbec problém číst romány pro starší děti, právě naopak, sám se dodnes cítím jako nedospělý chlapec a tak jsem se do Prašiny mohl začíst bez předsudků a dospělého studu. Tak moc jsem byl potěšený, když si mě kniha hned zkraje získala svojí atmosférou a že její děj měl rychlý a napínavý spád, který udržel mojí pozornost až do poslední stránky.

Uprostřed Prahy se již od nepaměti rozléhá čtvrť s názvem Prašina a ta čtvrť je jiná, než všechny městské čtvrtě ostatní. Není to jen tím, že je ponurá, chudá a ošuntělá, je to hlavně tím, že v naší přetechnizované době je to místo, kde nefunguje vůbec nic elektrického. Jakoby někdo vytáhl zástrčku ze zásuvky a už jí nemůže dát nazpět.
Světlo jen plynové a teplo jen z kamen.
Svíčka je věrným přítelem do noci.
A i přesto, že zde nechytnete žádný signál mobilního telefonu, žijí zde lidé, o kterých se říká, že myslí tak trochu naopak.
Žije tu i děda našeho hlavního hrdiny, který se záhy se svými dvěma kamarády, dívkou a chlapcem, chtě nechtě musí pustit do zachraňování světa.
To proto, že se Prašina začne rozšiřovat o ulici dál a dál a nikdo neví, zda si vezme jen blízké sousedství, nebo celou zemi.
Někdo její rozpínání musí zastavit a budou to právě tyto tři děti, které se o to musí pokusit.
Příběh je to jednoduchý, ale hravá slova utíkají temnými uličkami tak napínavě a poutavě, že vzniknuvší bludiště vět dává dohromady nádhernou mapu světa tak nápaditého, že otevřená duše čtenářova radostí zaplese.
Obzvláště, pokud je to duše vychovávaná ve Stínadelských uličkách.

 

Tempo vyprávění je neúnavné a energické, se zápletkami sice možná trochu předvídatelnými, ale přesto i tak uvěřitelnými a napínavými. S originální kulisou a málem že steampunkovým záhadným strojem.
Je mi opravdu líto, že se ten můj dospívající kluk nepřekonal a nevzal tuhle knihu do ruky na delší dobu. Mohl v ní najít přesně tu správnou dávku dobrodružství, které každé dítě v tomhle věku potřebuje. Ale já to nevzdávám!
Hoši od Bobří řeky u něj sice neuspěli, ale tahle současnější kniha by to nakonec zvládnout mohla!
Jdu ji nenápadně zase položit tam na jeho noční stolek, vedle oblíbeného rádia, kterému vytáhnu šňůru ze zásuvky ;-)

Prašina
Napsal Vojtěch Matocha, ilustroval Karel Osoha.
Vydalo Nakladatelství Paseka s.r.o. v roce 2018.
Vydání první, 264 stran.
Určeno pro čtenáře od 9 let.

K zakoupení zde: www.paseka.cz