neděle 11. listopadu 2018

Jaroslav Foglar .:. Poklad Černého delfína

To, že jsem nekritickým obdivovatelem knih Jaroslava Foglara není žádné tajemství a nikoho to v mém případě asi ani nepřekvapí.
Možná proto, že jsem se stal přerostlým klukem s věkem začínající na čyřku a otcem desetiletého syna, na mě přišlo období, kdy jsem se ke knihám pana Foglara opět vrátil.

Možná pro ty vzpomínky, možná pro tu svojí snahu předat jeho knižní dobrodružství dál.
Ať už je důvod jakýkoliv, užívám si toto své období s chlapeckou radostí a nadšením.
Poslouchám staré načtené (ale k mému překvapení zkácené) audioknihy, pročítám své klukovské výtisky a pomocí Aukra a antikvariátu si kompletuji sbírku o vydání první či vydání, které ještě nemám.
Moje milá má určitě radost, že jsme si museli pořídit novou knihovnu, abych vedle sebe mohl mít třebas čtvero vydání Hochů od Bobří řeky a tak podobně :-)
Začal jsem si žít Modrý život, cestovat po stopách Foglarových knih a pomalu a jistě lovit 13 bobříků.
Život prý má být hra ... a tak si hraju.


Tohle krásné sychravé ráno jsem odložil další dočtenou foglarovku a to Poklad Černého delfína. Ikdyž jeden výtisk doma mám už od dětství, tentokrát jsem si pořídil vydání první a s nadšením se začetl do knižní podoby takové, jakou ji v rukou měli malí čtenáři v roce 1966.
Voní stářím a prachem a zažluté listy dělají z knihy malý poklad, nalezený v antikvariátu.

Je to zvláštní. Vím, že jsem knihu před necelými třiceti lety četl, ale podrobnosti se již dávno ztratily v mírně šedých vousech a jemných vráskách mého obličeje.
Pamatuji si jen hrubý námět, zápletku se ztracenou kronikou, ale to je tak vše.
Proto jsem při čtení přímo nadšený. Cítím se, jakobych četl novou knihu od pana Foglara a to po tak dlouhé době člověka opravdu zahřeje u chlapeckého srdce.
Ten hřejivý pocit novosti je určitě způsobený i tím, že knihu čtu jako dospělý a vnímám při četbě jiné věci, něž jaké jsem vnímal jako dospívající kluk.

Samozřejmě si musím všimnout, že kluci nechodí do skauta, ale do turistického oddílu, ale o to víc mám tuhle knihu rád, protože i já byl místo kluka, chodícího do skauta, malým pionýrem. S osvícenou vedoucí, která z nás hned od začátku udělala turistický oddíl. Takže se na stránkách knihy cítím jako doma :-)
Cítím se v ní jako doma i proto, že tenhle Foglarův styl znám.
Nemyslím to vůbec zle, vlastně to na něm mám rád, ale i zde pan Foglar "vykrádá" sám sebe a člověk v tomto případě čte znovu ten samý příběh, který již dříve v různé obměně četl, jen s jinými kluky a s jinou zápletkou.
Pod junáckou vlajkou, Hoši od Bobří řeky, Poklad Černého delfína ... dost si podobné knihy o chlapeckém oddíle, s podobnými starostmi, hrami a oddílovými schůzkami.
Ale jak říkám, není to na škodu, ba právě naopak. Když má člověk k něčemu blízko, rád si o tom čte znovu a znovu, jen s drobnými změnami a s novými prvky chlapeckého dobrodružství.
A těch dětských dobrodružství je tolik, že se to jen tak neomrzí.
Na rozdíl od jiných Foglarových knih, zde není až takový důraz na estetiku vysportovaných těl a na až skoro neuvěřitelnou chrabrost, čestnost a nepřirozenou éteričnost mladých kluků, ikdyž samozřejmě i zde se najde vzor ctnosti, který je dáván za příklad. Ale není to tak na sílu, tak do očí bijící. Chybí zde taková ta typická, až skoro nábožná úcta ke vzoru, to nepřirozené zbožňování kamaráda, které v jiných Foglarových knihách způsobí dospělému čtenáři pozdvižené obočí a mírný ironický úsměv.
Možná právě proto by Poklad Černého delfína měl šanci zapůsobit i na dnešní děti, protože kniha není stylem a dějem tak moc "stará" jako knihy předešlé. Reálie jsou pro dnešního kluka již uvěřitelné a příliš se neliší od fungování dnešních skautských oddílů.


Jsem moc zvědavý, zda se nakladatelství Albatros chystá vydat znovu i tuto knihu, protože si opravdu myslím, že si to zaslouží. Rád bych ji ve své sbírce uvítal i v současném vydání, s novými moderními ilustracemi.
Takovými, jaké můžeme objevit v nově vydaných Hochů od Boří řeky a právě vycházející Chatě v Jezerní kotlině. Nově vydávané Foglarovky jsou totiž po všech stránkách skvosty a ta péče a úcta k Foglarově dílu ze strany nakladatelství Albatros je na nich opravdu znát.

Poklad Černého delfína
napsal Jaroslav Foglar, ilustroval Milan Zezula.
Vydalo nakladatelství Blok v Brně, roku 1966
Vydání první, stran 151, náklad 37 000 výtisků.

úterý 6. listopadu 2018

Vojtěch Matocha - Prašina

Moje a Hugova čtenářská cesta se pomalu a jistě rozděluje, došli jsme spolu až na onu pomyslnou křižovatku věku, vkusu a zájmu o čtení.
Já si i nadále jdu svojí přímou cestou za dalším a dalším knižním příběhem, on si však vybírá cestu jinou, křivolakou, cestu s minimem knížek. Když už se na jeho stole nějaká objeví, je to jen četba z nutnosti, to jen aby si měl co zapsat do školního povinného čtenářského deníku.
A většinou je to kniha mému oku nelahodící, kniha, která již nemá tu moc nás znovu čtenářsky spojovat. Jistě ... je mi to líto, ale nechávám ho jeho svobodné vůli, vím, že nemá smysl nutit ... jen občas mu něco podstrčím, doufaje, že to probudí jeho přirozenou zvědavost.

Nedávno jsem to zkusil s Prašinou.
V rozhlase jsem zaslechl rozhovor s jejím autorem a když přiznal vliv Jaroslava Foglara na svůj život a tvorbu, zbystřil jsem a domů nám Prašinu pořídil.
Zprvu jsme si ji četli společně. Já četl a Hugo poslouchal.
Však vyrostl mi, kluk jeden, a předčítající táta před spaním už není tak cool, jako podesáté puštěná jedna a ta samá písnička :-)
Nevzdal jsem to však a knihu mu nechal na nočním stolku.
Dokonce do ní i občas nakouknul a docela se mu líbila, ale hrozící pětka ze čtenářského deníku jej donutila sáhnout po krátkém prostoduchém příběhu z Minecraftu a více se k Prašině nevrátil.
Bylo mi ji líto. Prašiny. Jak se na ní v dětském pokoji práší.
Tak jsem si ji odnesl na noční stolek svůj.
A dobře jsem udělal!

Nemám vůbec problém číst romány pro starší děti, právě naopak, sám se dodnes cítím jako nedospělý chlapec a tak jsem se do Prašiny mohl začíst bez předsudků a dospělého studu. Tak moc jsem byl potěšený, když si mě kniha hned zkraje získala svojí atmosférou a že její děj měl rychlý a napínavý spád, který udržel mojí pozornost až do poslední stránky.

Uprostřed Prahy se již od nepaměti rozléhá čtvrť s názvem Prašina a ta čtvrť je jiná, než všechny městské čtvrtě ostatní. Není to jen tím, že je ponurá, chudá a ošuntělá, je to hlavně tím, že v naší přetechnizované době je to místo, kde nefunguje vůbec nic elektrického. Jakoby někdo vytáhl zástrčku ze zásuvky a už jí nemůže dát nazpět.
Světlo jen plynové a teplo jen z kamen.
Svíčka je věrným přítelem do noci.
A i přesto, že zde nechytnete žádný signál mobilního telefonu, žijí zde lidé, o kterých se říká, že myslí tak trochu naopak.
Žije tu i děda našeho hlavního hrdiny, který se záhy se svými dvěma kamarády, dívkou a chlapcem, chtě nechtě musí pustit do zachraňování světa.
To proto, že se Prašina začne rozšiřovat o ulici dál a dál a nikdo neví, zda si vezme jen blízké sousedství, nebo celou zemi.
Někdo její rozpínání musí zastavit a budou to právě tyto tři děti, které se o to musí pokusit.
Příběh je to jednoduchý, ale hravá slova utíkají temnými uličkami tak napínavě a poutavě, že vzniknuvší bludiště vět dává dohromady nádhernou mapu světa tak nápaditého, že otevřená duše čtenářova radostí zaplese.
Obzvláště, pokud je to duše vychovávaná ve Stínadelských uličkách.

 

Tempo vyprávění je neúnavné a energické, se zápletkami sice možná trochu předvídatelnými, ale přesto i tak uvěřitelnými a napínavými. S originální kulisou a málem že steampunkovým záhadným strojem.
Je mi opravdu líto, že se ten můj dospívající kluk nepřekonal a nevzal tuhle knihu do ruky na delší dobu. Mohl v ní najít přesně tu správnou dávku dobrodružství, které každé dítě v tomhle věku potřebuje. Ale já to nevzdávám!
Hoši od Bobří řeky u něj sice neuspěli, ale tahle současnější kniha by to nakonec zvládnout mohla!
Jdu ji nenápadně zase položit tam na jeho noční stolek, vedle oblíbeného rádia, kterému vytáhnu šňůru ze zásuvky ;-)

Prašina
Napsal Vojtěch Matocha, ilustroval Karel Osoha.
Vydalo Nakladatelství Paseka s.r.o. v roce 2018.
Vydání první, 264 stran.
Určeno pro čtenáře od 9 let.

K zakoupení zde: www.paseka.cz 

středa 29. listopadu 2017

Kateřina Maďarková .:. Justýnka a asistenční jednorožec

Už nějakou dobu jsme o sobě věděli.
Já a Justýnka (a její asistenční jednorožec).
Pomrkávala po mně různě po internetech a nenápadně vykukovala v reklamních historiích navštívených stránek virtuálních knihkupectví. A já ji v myšlenkách sliboval, že si na ni někdy čas udělám a to i přesto, že se tváří jako kniha pro malé holčičky v baletních sukénkách.
Mám totiž rád jednu z jejich matek, ilustrátorku Lénu, líbí se mi její barevný kreslený svět a občas k ní zajdu neviděn na návštěvu. Potajmu. Protože ... buďme k sobě upřímní, přeci jen je to trochu holčičí svět plný víl, jednorožců, kytiček ve vlasech a divných ofin. Nic moc extra zajímavého pro fousatého chlapíka a jeho syna, který žije ve snovém světě plného zombíků a kostičkovaných krajin Minecraftu.
Jenže znáte to. Když je vám nějaká kniha předurčena, ona si k vám cestu stejně najde.
A tato cesta k mužskému čtenáři je v pravdě Vánoční ...

Na našem velikém náměstí se objevil vánoční stromeček.
Stromeček ozdobený přáním lidí z dětských nebo azylových domovů. No a jedno z těch přání byla touha neznámé dívky po Justýnce a asistenčním jednorožcovi.
Nebylo nad čím přemýšlet. Jaké další znamení bych asi tak chtěl vidět? Strčil jsem tohle malé dívčí přání do zadní kapsy u kalhot a navštívil knihkupectví.

Večer, když už doma všichni spali, jsem opatrně položil knihu na stůl a list po listu obracel stránky. Něžně, aby nebylo poznat, že někdo nakukoval. Já vím, je to dárek, nemá se to ... ale určitě to znáte.
Někdy tomu nejde zabránit. Otevřete první stranu, otočíte list ... a jste tam.
Padnete do toho zvláštního světa knihomolů přímo po hlavě a jste ztraceni, zatouláni. A že se v téhle knize zatouláte a ztratíte rychle, to vám můžu slíbit! Protože pokud opravdu existují brány do říše Fantazie, tak je to právě tahle kniha. Bezdebat!

Hele ... jako na rovinu. Je to samý nadýchaný obláček, jednorožec, duha, okatá holka ... sladké je to tak, že si po dočtení musíte důkladně vyčistit zuby před spaním, aby při další návštěvě u zubaře nebyl průšvih ... ale!
Ale je to prostě skvělé! Milé, něžné a tak parádně dětsky chytré, až je z toho člověk v úžasu.
Justynčina první cesta do světa Fantazie je tak skvěle popsaná, že si můj sci-fi mozeček představuje dětský Matrix rozpitých barev a rozpouštějícího se světa. Holčička na halucinogeních houbičkách, ale tak bravůrně pochopitelná až i dospělákovi prostě dojde, že tohle všechno v sobě ta malá dětská stvoření odnepaměti mají. Ty brány do jiných světů. Teleporty do krajin pastelkových obrazů.
Autorka Kateřina a ilustrátorka Léna jsou ve své mysli stále malými dívkami a dovedou čtenáře doprovodit tam, kam dospělý člověk podvědomě celý život touží se dostat. Tam, kde jsou malé děti jako doma.
Do světa za zrcadlem, o kterém vyprávěla už malá Alenka. Protože ten svět tam je a někteří lidé o něm umí vyprávět, i když vyrostou. Odloží své tělo spisovatelky nebo malířky, převtělí se do kůže opravdového jednorožce a vodí naše děti do světa, který si sami můžou vymyslet. A co víc. Pokud opravdu chceme, odvedou tam i nás, jejich rodiče. Otevřou nám v hlavě tu bránu, na kterou jsme možná mnozí už dávno zapomněli a umožní nám navštívit svět, který jsme kdysi dávno ve školce vytvořili těmi tupými tlustými pastelkami, které jsme si navzájem půjčovali ...

Pokud by pod letošním vánočním stromkem měla být jen jedna jediná kniha, přimlouvám se za to, aby to byla právě tato. Protože to není obyčejná kniha ... ona je to kouzelná kniha.Opravdu! Nekecám! Ještě teď mám závrať z toho letu na hřbetě asistenčního jednorožce ;-)

Justýnka a asistenční jednorožec
Napsala Kateřina Maďarková a ilustrovala Léna Brauner.
Vydalo nakladatelství Albatros v roce 2017
1. vydání, 94 stran
Pro čtenáře od 7 let

pondělí 19. října 2015

Marcin Mortka .:. Příhody Tappiho ze Šeptajícího lesa

Jsou světy, kterým sluší sněhová peřina a lesy jsou tam tak hluboké, že i vítr v nich raději potichu šeptá. Jsou to lesy obklopené vysokými horami z jedné strany a studeným mořem ze strany druhé. Je to prostě vzdálený svět, ve kterém si každé dobrodružné dítě skoro ihned představí nějakého statečného a statného Vikinga, o kterém už párkrát ledasco slyšelo. A je to skutečně tak. V téhle pohádkové knize jeden Viking bydlí.

Jmenuje se Tappi, je velký a břichatý a zpívá tak, že se všichni jeho kamarádi a sousedé dávají na úprk, jakmile uslyší první tóny jeho písničky. Jen trollové bystří uši, protože zpívat si před nastávající zimou může jen člověk šťastný. Člověk, který má spíž plnou zásob.
Tappi skutečně šťastný je.
Je na světě rád a svojí radost umí předat i svým malým čtenářům.
Ukazuje jim, že člověk hodný a laskavý má kolem sebe kamarády, kteří mu kdykoliv pomůžou a mají ho rádi. Protože kamarádi jsou tu přeci od toho. Abysme je měli rádi.

Když zlý Surkol uvězní Tappiho kamaráda kdesi daleko v zámku na Bludném ostrově, nedá se nic dělat, Tappi se musí vydat na záchranou výpravu.
A rozhodně se na cestu nevydá sám ...

Pár večerů jsme mu s Hugem dělali společnost, doprovázeli ho na daleké cestě a každý den před spaním si přečetli jedno jeho dobrodružství. Na můj vkus to bylo sice dobrodružství jednoduché a předvídatelné, bylo ale laskavé. Nestresující a nevzbuzující obavy o hlavního hrdinu. Pro mého Huga to byl ale knižní kamarád dle jeho gusta. Našeptával mi a vyptával se, kudy všudy to ještě půjdou. Hádal, jak asi vězně osvobodí, kdo jim ještě bude stát v cestě. Netrpělivě pokukoval na další stránky, zda obrázek nenapoví, co dalšího nás čeká, čím nás příběh překvapí. Bral si ponaučení z toho, že se nevyplácí naštvat trolla a že světýlka nesmí vyhánět z lesa, protože jsou to malé víly, které stráží poklad. Vzpomněl si na světlušky z léta a litoval toho, že nevěděl o pokladu. Hned by jej prý chtěl hledat.
Prosil o další pokračování a bylo vidět, že se pan Mortka trefil do jeho chlapeckého srdce, že zná své čtenáře a ví, co se jim líbí.
Sedmiletí kluci jsou přesně ti kluci, kteří se chtějí vydat do Šeptajícího lesa a sledovat otisky kopítek Chichotka, největšího přítele Tappiho.
...
Už nějakou chvíli tu za počítačem přemýšlím nad tím, jak zakončit toto mé povídání. Jak doporučit rodičům malých dobrodruhů, aby před spaním vytáhli právě Tappiho a seznámili je navzájem.
A pak jsem si vzpomněl na naší nedávnou návštěvu Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě.
Zavítali jsme i ke stánku Nakladatelství Host a tam náš Hugo objevil další knihu s Tappim a Chichotkem, která vyšla před pár dny. Ihned po ní zatoužil a chtěl si ji odvéz domů. Řekněte ... jakou další pochvalu by asi tak autor dětských knih mohl chtít? Jak mu více dát najevo své sympatie, než tak, že jsme si ji přidali na seznam knižních přání pro Ježíška? ;-)

Příhody Tappiho ze Šeptajícího lesa
Napsal Marcin Mortka, ilustrovala Marta Kurczewska.
Z polského originálu Przygody Tappiego z Szepczącego Lasu přeložila Barbora Gregorová.
Vydal Host - vydavatelství, s.r.o. roku 2015
První vydání. Počet stran 188.

Pro čtenáře od šesti let.
Tímto bych rád poděkoval Dětskému oddělení naší knihovny, za to, že nakupují nové hezké knihy :-)

Mimochodem, Tappi a jeho kamarádi mají i svoji českou stránku plnou dětské zábavy, tak se mrkněte: www.tappi.cz


středa 7. října 2015

Jostein Gaarder .:. Anton a Jonatán

Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu a já musím říct, že na tom asi i něco bude.
Nebo jak jinak si mám vysvětlit Hugovo zaujetí nad zápiskami do svého Čtenářského deníku?
Takže dnes vám spolu (já a Hugo) rádi představíme knihu, kterou přečetl on mně ...


Já jen dodám, že je to snad první kniha, kdy Luccha vyděšeně pozvedla jedno obočí a nevěřícně se ptala, jestli ta kniha opravdu skončila tak, jak si myslí, že skončila. Ano ... !
Tato krásná a lidská kniha končí jinak, než naprostá většina knih. Možná tam na konci je jistá malá naděje, ale něco uvnitř nás nám našeptává, že tentokrát to bude trochu jinak.
Nenechte se odradit. Nechte se dojmou!


Anton a Jonatán
Napsal Jostein Gaarder, ilustroval Akin Düzakin
Z norského originálu Anton og Jonatan přeložila Jarka Vrbová
Vydalo nakladatelství Albatros v roce 2014
1. vydání
Pro čtenáře od 7 let 

www.albatros.cz 

úterý 8. září 2015

Klára Pondělíčková .:. Něco ti povím, Johane

Někdy to tak prostě příjde, že ve výkladu sedí medvěd, spiklenecky mrkne na kolemjdoucího dědu a ten si jej vezme s sebou domů, aby pak spolu mohli sedět tiše proti sobě, hezky si spolu mlčet, ale přesto si říci spousty věcí.

Někdy to tak prostě příjde, že má medvěd medvídka na spaní a malá děvčátka z rodinných blogů se ocitnou ilustrované v krásné obrázkové knížce.

Někdy to tak prostě příjde, že se sejde parta lidí, slovo dá slovo a začnou spolu vydávat knihy pro děti. Jen tak. Asi pro radost.

A ta radost je v téhle knize nakažlivá, šíří se dál a dál, běží jako liška a hladí po duši, přestože neradí ani nepoučuje. Jen se prostě raduje.
Skáče ze stránky na stránku a kouzelnými barevnými pastelkami Andrei Tachezy vytváří svět Johana, medvěda který žije u dědy a vytváří svět dědy, který žije u Johana.

Někdy to tak prostě příjde, že čtenář dočte příběh a není schopný o něm někomu dalšímu něco rozumného říci. Jen si tak zasněně povzdechne, pousměje se a jde s dobrou náladou spát. Ráno se probudí, na stolku uvidí dočtenou knihu, opět se pousměje a s dobrou náladou jde do práce.

Někdy to tak prostě příjde, že vám medvědi prozradí spousty myšlenek, ikdyž vám neřeknou vlastně vůbec nic. No ... snad mě chápete ;-)

Něco ti povím, Johane
Napsala Klára Pondělíčková (blog)
Ilustrovala Andrea Tachezy  (web)
Vydalo Hogrefe - Testcentrum pro nakladatelství Běžíliška (web)
Vydáno v roce 2014
Formát 16 x 16 cm, 52 stran

úterý 11. srpna 2015

Michael Stavarič .:. Děvčátko s kosou


Anotace nakladatele:
„Tati, co je vlastně smrt? Je to tvoje kosa?“ zeptá se jednoho dne pana Smrtky jeho malá dcerka. A on se rozhodne poslat ji do světa, aby se tam naučila všechno podstatné o životě. Ale jak má jít malé děvčátko ve velkém světě vlastní cestou, aniž by přitom ztratilo samo sebe? A co si má počít s tátovou velikánskou kosou? Naštěstí se brzy ukáže, že stačí mít oči dokořán a pořádně se dívat kolem. A tak černou kutnu nahradí po pádu do kbelíku se žlutou barvou veselé šaty, které jsou den ode dne kratší, jak je děvčátko s kosou den za dnem větší a dospělejší. A z otcovy kosy se může stát třeba i houpačka.
Okouzlující příběh pro malé i velké podtrhují půvabné koláže Dorothee Schwabové.
Kniha získala Cenu města Vídně za literaturu pro děti a mládež (2010) a byla nominovaná na Čestnou listinu IBBY (2012).


Mám rád divné knihy. Divné jak obsahem, tak ilustrací. Mám rád lidi, věci i zážitky, které se vymykají běžnému standardu a ukazují nám jiný pohled na svět. Ukazují jiný výhled z okna, tak nepodobný klasickým kulisám, které nám (díky předčítání knih) představovali naši rodiče.
Prostě mám rád moderní současné dětské knihy, právě pro tu jejich jinakost.
Pro jejich sebedůvěru, odvahu a nadšení. Ale musí to mít své opodstatnění.
Nesmí se mi stát, že anotace knihy mi příjde napínavější a výmluvnější, než samotný příběh.
Že text je zastíněn ilustrací. Nemám rád, když ilustrace neplní roli průvodce a partnera textu, vypadá jako umělecké dílo, ale příběh samotný pokulhává. Text je jen doplněk, stává se tak trochu chaotickým a mírně nesmyslným. Stává se vatou. A leckdy, díky grafické úpravě a umístění, težko čitelný. To rád nemám, opravdu ne.
No a právě toto se mi dnes stalo s touto knihou.

V knihovně mě zaujala na první pohled.
Doma mě zaujala i na pohled druhý. Přišla mi krásná, neotřelá, jiná. Takový ten druh ilustrací, o kterých by moje máma řekla, jaké že jsou to patlanice, ale když se na obrázky člověk zaměří, uvědomí si, kolik práce, umu a talentu obsahují ... a jak jsou hravé.
I Hugovi přišly pěkné, samozřejmé a blízké. Přirozené.

No, ale co příběh?
"Hugo, tak jak se Ti kniha líbila."
"Pěkná!"
"A o čem byla?"
... pokrčení ramen, zamyšlení a bezradný výraz.
"Byla divná, tati"
"Copak je na ni divného?"
"Já nevím, co ta holčička dělala ... a má ošklivé jméno."

Ikdyž z anotace vím, co bych v této knize měl nalést, vlastně to v ní nenalézám. Příběh, plynulost, ponaučení? Vím, že existují nonsensové knihy, máme doma jednu velkou Holku, která nonsensový svět miluje, ale tohle nebude ten případ. Jakoby někdo nadšeně začal vypravovat příběh, nadechoval se k vyvrcholení a blížil se k té vyšperkované pointě a ... otočil stranu a najednou mluvil o jiné věci. Utnul děj, zanevřel na něj. Nesoustředěně pozapomněl, o čem nám vlastně vypráví a hned nás chtěl obdarovat zážitkem dalším. Takové to "mám v hlavě tolik věcí a tak málo místa a času". Chvílemi se snad i o rým snaží, možná jen pro to, aby vyzkoušel, jak to bude znít. A pak příjde konec. Člověk nakukuje, zda se ještě vzadu něco neskrývá, ale skrývá se tam jen vtipné představení autorů.
Tak bolestně mi tam chybí pointa? Ponaučení? To zamyšlené, něžné povzdechnutí "ach" a pohlazení obalu, přitisknutí k hrudi?
Přišel jen pocit zmaru z nevyužitého příběhu, který mi přišel tak nápaditý a nádějný.
Možná mám jen problém s oceněnými knihami. Nedokážu jim odpustit, že přes všechnu tu honosnost, jinakost a uměleckost zapomínají na jednu věc. Že jsou určené pro děti a přes všechnu tu svojí hravost a vyjímečnost by neměly zůstat prázdné. Nejde přeci jen o to list papíru zaplnit barvami, mělo by jít i o to, zaplnit ten papír i myšlenkami ... a to mi tu dnes trochu chybělo. Je mi to líto :-(

Děvčátko s kosou
Napsal Michael Stavarič
Ilustrovala Dorothee Schwab
Z německého originálu Die kleine Sensenfrau přeložila Michaela Škultéty
Vydalo nakladatelství Portál, s.r.o.
40 stran, vydání první, 2015

www.portal.cz