pondělí 19. října 2015

Marcin Mortka .:. Příhody Tappiho ze Šeptajícího lesa

Jsou světy, kterým sluší sněhová peřina a lesy jsou tam tak hluboké, že i vítr v nich raději potichu šeptá. Jsou to lesy obklopené vysokými horami z jedné strany a studeným mořem ze strany druhé. Je to prostě vzdálený svět, ve kterém si každé dobrodružné dítě skoro ihned představí nějakého statečného a statného Vikinga, o kterém už párkrát ledasco slyšelo. A je to skutečně tak. V téhle pohádkové knize jeden Viking bydlí.

Jmenuje se Tappi, je velký a břichatý a zpívá tak, že se všichni jeho kamarádi a sousedé dávají na úprk, jakmile uslyší první tóny jeho písničky. Jen trollové bystří uši, protože zpívat si před nastávající zimou může jen člověk šťastný. Člověk, který má spíž plnou zásob.
Tappi skutečně šťastný je.
Je na světě rád a svojí radost umí předat i svým malým čtenářům.
Ukazuje jim, že člověk hodný a laskavý má kolem sebe kamarády, kteří mu kdykoliv pomůžou a mají ho rádi. Protože kamarádi jsou tu přeci od toho. Abysme je měli rádi.

Když zlý Surkol uvězní Tappiho kamaráda kdesi daleko v zámku na Bludném ostrově, nedá se nic dělat, Tappi se musí vydat na záchranou výpravu.
A rozhodně se na cestu nevydá sám ...

Pár večerů jsme mu s Hugem dělali společnost, doprovázeli ho na daleké cestě a každý den před spaním si přečetli jedno jeho dobrodružství. Na můj vkus to bylo sice dobrodružství jednoduché a předvídatelné, bylo ale laskavé. Nestresující a nevzbuzující obavy o hlavního hrdinu. Pro mého Huga to byl ale knižní kamarád dle jeho gusta. Našeptával mi a vyptával se, kudy všudy to ještě půjdou. Hádal, jak asi vězně osvobodí, kdo jim ještě bude stát v cestě. Netrpělivě pokukoval na další stránky, zda obrázek nenapoví, co dalšího nás čeká, čím nás příběh překvapí. Bral si ponaučení z toho, že se nevyplácí naštvat trolla a že světýlka nesmí vyhánět z lesa, protože jsou to malé víly, které stráží poklad. Vzpomněl si na světlušky z léta a litoval toho, že nevěděl o pokladu. Hned by jej prý chtěl hledat.
Prosil o další pokračování a bylo vidět, že se pan Mortka trefil do jeho chlapeckého srdce, že zná své čtenáře a ví, co se jim líbí.
Sedmiletí kluci jsou přesně ti kluci, kteří se chtějí vydat do Šeptajícího lesa a sledovat otisky kopítek Chichotka, největšího přítele Tappiho.
...
Už nějakou chvíli tu za počítačem přemýšlím nad tím, jak zakončit toto mé povídání. Jak doporučit rodičům malých dobrodruhů, aby před spaním vytáhli právě Tappiho a seznámili je navzájem.
A pak jsem si vzpomněl na naší nedávnou návštěvu Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě.
Zavítali jsme i ke stánku Nakladatelství Host a tam náš Hugo objevil další knihu s Tappim a Chichotkem, která vyšla před pár dny. Ihned po ní zatoužil a chtěl si ji odvéz domů. Řekněte ... jakou další pochvalu by asi tak autor dětských knih mohl chtít? Jak mu více dát najevo své sympatie, než tak, že jsme si ji přidali na seznam knižních přání pro Ježíška? ;-)

Příhody Tappiho ze Šeptajícího lesa
Napsal Marcin Mortka, ilustrovala Marta Kurczewska.
Z polského originálu Przygody Tappiego z Szepczącego Lasu přeložila Barbora Gregorová.
Vydal Host - vydavatelství, s.r.o. roku 2015
První vydání. Počet stran 188.

Pro čtenáře od šesti let.
Tímto bych rád poděkoval Dětskému oddělení naší knihovny, za to, že nakupují nové hezké knihy :-)

Mimochodem, Tappi a jeho kamarádi mají i svoji českou stránku plnou dětské zábavy, tak se mrkněte: www.tappi.cz


středa 7. října 2015

Jostein Gaarder .:. Anton a Jonatán

Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu a já musím říct, že na tom asi i něco bude.
Nebo jak jinak si mám vysvětlit Hugovo zaujetí nad zápiskami do svého Čtenářského deníku?
Takže dnes vám spolu (já a Hugo) rádi představíme knihu, kterou přečetl on mně ...


Já jen dodám, že je to snad první kniha, kdy Luccha vyděšeně pozvedla jedno obočí a nevěřícně se ptala, jestli ta kniha opravdu skončila tak, jak si myslí, že skončila. Ano ... !
Tato krásná a lidská kniha končí jinak, než naprostá většina knih. Možná tam na konci je jistá malá naděje, ale něco uvnitř nás nám našeptává, že tentokrát to bude trochu jinak.
Nenechte se odradit. Nechte se dojmou!


Anton a Jonatán
Napsal Jostein Gaarder, ilustroval Akin Düzakin
Z norského originálu Anton og Jonatan přeložila Jarka Vrbová
Vydalo nakladatelství Albatros v roce 2014
1. vydání
Pro čtenáře od 7 let 

www.albatros.cz 

úterý 8. září 2015

Klára Pondělíčková .:. Něco ti povím, Johane

Někdy to tak prostě příjde, že ve výkladu sedí medvěd, spiklenecky mrkne na kolemjdoucího dědu a ten si jej vezme s sebou domů, aby pak spolu mohli sedět tiše proti sobě, hezky si spolu mlčet, ale přesto si říci spousty věcí.

Někdy to tak prostě příjde, že má medvěd medvídka na spaní a malá děvčátka z rodinných blogů se ocitnou ilustrované v krásné obrázkové knížce.

Někdy to tak prostě příjde, že se sejde parta lidí, slovo dá slovo a začnou spolu vydávat knihy pro děti. Jen tak. Asi pro radost.

A ta radost je v téhle knize nakažlivá, šíří se dál a dál, běží jako liška a hladí po duši, přestože neradí ani nepoučuje. Jen se prostě raduje.
Skáče ze stránky na stránku a kouzelnými barevnými pastelkami Andrei Tachezy vytváří svět Johana, medvěda který žije u dědy a vytváří svět dědy, který žije u Johana.

Někdy to tak prostě příjde, že čtenář dočte příběh a není schopný o něm někomu dalšímu něco rozumného říci. Jen si tak zasněně povzdechne, pousměje se a jde s dobrou náladou spát. Ráno se probudí, na stolku uvidí dočtenou knihu, opět se pousměje a s dobrou náladou jde do práce.

Někdy to tak prostě příjde, že vám medvědi prozradí spousty myšlenek, ikdyž vám neřeknou vlastně vůbec nic. No ... snad mě chápete ;-)

Něco ti povím, Johane
Napsala Klára Pondělíčková (blog)
Ilustrovala Andrea Tachezy  (web)
Vydalo Hogrefe - Testcentrum pro nakladatelství Běžíliška (web)
Vydáno v roce 2014
Formát 16 x 16 cm, 52 stran

úterý 11. srpna 2015

Michael Stavarič .:. Děvčátko s kosou


Anotace nakladatele:
„Tati, co je vlastně smrt? Je to tvoje kosa?“ zeptá se jednoho dne pana Smrtky jeho malá dcerka. A on se rozhodne poslat ji do světa, aby se tam naučila všechno podstatné o životě. Ale jak má jít malé děvčátko ve velkém světě vlastní cestou, aniž by přitom ztratilo samo sebe? A co si má počít s tátovou velikánskou kosou? Naštěstí se brzy ukáže, že stačí mít oči dokořán a pořádně se dívat kolem. A tak černou kutnu nahradí po pádu do kbelíku se žlutou barvou veselé šaty, které jsou den ode dne kratší, jak je děvčátko s kosou den za dnem větší a dospělejší. A z otcovy kosy se může stát třeba i houpačka.
Okouzlující příběh pro malé i velké podtrhují půvabné koláže Dorothee Schwabové.
Kniha získala Cenu města Vídně za literaturu pro děti a mládež (2010) a byla nominovaná na Čestnou listinu IBBY (2012).


Mám rád divné knihy. Divné jak obsahem, tak ilustrací. Mám rád lidi, věci i zážitky, které se vymykají běžnému standardu a ukazují nám jiný pohled na svět. Ukazují jiný výhled z okna, tak nepodobný klasickým kulisám, které nám (díky předčítání knih) představovali naši rodiče.
Prostě mám rád moderní současné dětské knihy, právě pro tu jejich jinakost.
Pro jejich sebedůvěru, odvahu a nadšení. Ale musí to mít své opodstatnění.
Nesmí se mi stát, že anotace knihy mi příjde napínavější a výmluvnější, než samotný příběh.
Že text je zastíněn ilustrací. Nemám rád, když ilustrace neplní roli průvodce a partnera textu, vypadá jako umělecké dílo, ale příběh samotný pokulhává. Text je jen doplněk, stává se tak trochu chaotickým a mírně nesmyslným. Stává se vatou. A leckdy, díky grafické úpravě a umístění, težko čitelný. To rád nemám, opravdu ne.
No a právě toto se mi dnes stalo s touto knihou.

V knihovně mě zaujala na první pohled.
Doma mě zaujala i na pohled druhý. Přišla mi krásná, neotřelá, jiná. Takový ten druh ilustrací, o kterých by moje máma řekla, jaké že jsou to patlanice, ale když se na obrázky člověk zaměří, uvědomí si, kolik práce, umu a talentu obsahují ... a jak jsou hravé.
I Hugovi přišly pěkné, samozřejmé a blízké. Přirozené.

No, ale co příběh?
"Hugo, tak jak se Ti kniha líbila."
"Pěkná!"
"A o čem byla?"
... pokrčení ramen, zamyšlení a bezradný výraz.
"Byla divná, tati"
"Copak je na ni divného?"
"Já nevím, co ta holčička dělala ... a má ošklivé jméno."

Ikdyž z anotace vím, co bych v této knize měl nalést, vlastně to v ní nenalézám. Příběh, plynulost, ponaučení? Vím, že existují nonsensové knihy, máme doma jednu velkou Holku, která nonsensový svět miluje, ale tohle nebude ten případ. Jakoby někdo nadšeně začal vypravovat příběh, nadechoval se k vyvrcholení a blížil se k té vyšperkované pointě a ... otočil stranu a najednou mluvil o jiné věci. Utnul děj, zanevřel na něj. Nesoustředěně pozapomněl, o čem nám vlastně vypráví a hned nás chtěl obdarovat zážitkem dalším. Takové to "mám v hlavě tolik věcí a tak málo místa a času". Chvílemi se snad i o rým snaží, možná jen pro to, aby vyzkoušel, jak to bude znít. A pak příjde konec. Člověk nakukuje, zda se ještě vzadu něco neskrývá, ale skrývá se tam jen vtipné představení autorů.
Tak bolestně mi tam chybí pointa? Ponaučení? To zamyšlené, něžné povzdechnutí "ach" a pohlazení obalu, přitisknutí k hrudi?
Přišel jen pocit zmaru z nevyužitého příběhu, který mi přišel tak nápaditý a nádějný.
Možná mám jen problém s oceněnými knihami. Nedokážu jim odpustit, že přes všechnu tu honosnost, jinakost a uměleckost zapomínají na jednu věc. Že jsou určené pro děti a přes všechnu tu svojí hravost a vyjímečnost by neměly zůstat prázdné. Nejde přeci jen o to list papíru zaplnit barvami, mělo by jít i o to, zaplnit ten papír i myšlenkami ... a to mi tu dnes trochu chybělo. Je mi to líto :-(

Děvčátko s kosou
Napsal Michael Stavarič
Ilustrovala Dorothee Schwab
Z německého originálu Die kleine Sensenfrau přeložila Michaela Škultéty
Vydalo nakladatelství Portál, s.r.o.
40 stran, vydání první, 2015

www.portal.cz

úterý 2. června 2015

Eva Papoušková - Cestování s Velrybou

Protože tetelící se vzduch nad obzorem tak trochu naznačuje, že se blíží léto, dýchla na mě v dětské knihovně atmosféra velkých letních prázdnin a s tím spojené dobrodružství.
Jakoby ta kniha do mé náručí sama skočila a křičela:  
"Vem mě! Vem si mě! To já mám v sobě to, co Hugo chce poslouchat!".
Hugo se totiž chystá na svojí velkou cestu a je potřeba se náležitě naladit.
Takže nakonec skočila kniha v batohu a vysypávala do něj svá písmenka už po cestě domů ... až tak byla nedočkavá a natěšená, kterak nám prozradí své příběhy.

Jmenuje se to Cestování s Velrybou a naštěstí to není tak, jak to vypadá. Ne, nikdo nenacpal velrybu do kulátého akvárka a nevyrazil s ní k babičce.
Je to všechno jinak.

Rodina Zelníčkova je taková běžná rodina. Je jich jak psů (i se psem) a jejich hlava rodiny (máma) sní svůj sen o moři. Jenže když je vás jako psů, dost těžko se na cestu k moři šetří.
Tak si máma tiše sní o moři dál a moc nepočítá, že kdy uslyší to zasyčení, které je normálně slyšet, když se slunce při západu ponoří do slané vody. Jenže!
Někteří tátové jsou Superhrdinové a s pilkou a kladívkem umějí zacházet už od kolébky.
Nějakou dobu ze z uzamčené stodoly ozývají divné zvuky, z domácností mizí různé věci a jednoho dne ... "Tradá, překvapení!".
Dveře se otevřely a ve stodole stojí ohromný nákladní vůz, který už nebyl nákladní, protože měl na korbě postavený domeček s okny a dveřmi a byl propojený s kabinou řidiče. Byl to vlastně obytný vůz a vypadal zvláštně. Každé okénko jiné, dveře na kliku, vzadu balkónek s truhlíkem a v něm begónie. Sen všech cestovatelů s dětskou duší.
Rodina pokřtila svůj nový domov na kolech jménem Velryba, nastěhovala se do jejího břicha a vyrazila na výlet. Na výlet po Evropě, s pytlem brambor a hlavou plnou snů.

A protože máma o douhé cestě snila už dlouho, tak celý svět znala z knih a vyprávění a věděla, kde je jaké muzeum a kde je jaký zámek a kde se kdo narodil a kde je co potřeba zkouknout.
No a my se to vše cestou dozvídali spolu s dětmi a navštěvovali s nimi známá i neznámá místa a užívali si koupání ve zpěněných vlnách. Prostě příjemný rodinný cestopisný příběh s trochou poučení, ale hlavně s tím vzrušujícím nádechem dobrodružství a radostným ujištěním, že sny jsou na světě od toho, aby si je člověk plnil.

Když jsem se Huga po dočtení ptal, jak se mu kniha líbila, jen s úsměvem zvedl palec, jako že dobrý. A že se těší, až se i on vydá do světa.
No tak šťastnou cestu, synku! ;-)

Cestování s Velrybou
Napsala Eva Papoušková
Ilustrovala Zuzana Rusínová
Vydalo nakladatelství Albatros v Praze roku 2014
Vydání první, 107 stran
www.albatros.cz

Pro čtenáře od 8 let

čtvrtek 21. května 2015

Elvira Lindo .:. Chudák Manolito

S tímhle malým skrčkem jsem se setkal už jednou a byl tak laskavý, že mi zpříjemnil podzimní chmury (přečíst si o mém prvním setkání můžete zde: Manolito Brejloun). Proto jsem moc neváhal, když ke mně doputovalo jeho další vyprávění, zalezl do postele a spolu se synem začal nahlas předčítat jeho denodenní dobrodružství.

 Bylo to tu zas. Předměstí Madridu a všichni jeho obyvatelé. Stejní jako minule, honící se kolem stromu v parku U Oběšence. Milé a laskavé čtení s humorným okořeněním, ideální pro krátké čtení před spaním.
Hugovi se to moc líbilo a když se unaveně loudal do postele, požadoval toho legračního kluka s andělem na obálce.
Po téhle stránce všechno v pořádku.
Asi to není kniha pro sedmiletého kluka, přesto si v ní našel to svoje. A ikdyž jsou zde úseky, kterým nemohl rozumět, dětská mysl si přes ně udělala pomyslný most a přeskočila zase tam, kde se cítila jako doma.
Ano, ten pojem: "cítit se jako doma", se k téhle tenoučké knize docela hodí.
Příjdete si, jako byste nepřestali číst první díl, jen se vrátili k rozečteným stránkám, nedávno odloženým.
Jenže to je právě to, co mi trochu vadí. Ta zaměnitelnost. Je fajn nasadit si oblíbené pohodlné domáci papuče a cítit se jako doma, ale občas to už může být trochu nuda, když nepřichází nic nového. Najednou tomu chybí ten prvek překvapení, radost z objevování nového.
Jen plujete po stejných obrazech textu, bavíte se, usmíváte se, ale nedostanete žádné nové podněty. Upřímně: je to pořád stejné.

Největší slabinou téhle série je pro mě to, že vychází v útlých svazcích na pokračování.
Nechci řici, že mi to připomíná nastavovanou kaši, ale ono mi to opravdu tu nastavovanou kaši připomíná. Ani jeden díl nekončí tak, aby čtenář pocítil touhu pokračovat. Závěr nevzbudí zvědavost po dalším osudu Manolita, protože tak nějak cítíme, že se mu nestane nic moc zvláštního, co by stálo za další sledování. Zas tu bude děda, zas tu bude Blbeček. Opět tu bude ten příjemný svět malého kluka, který je sice vtipný a milý, ale který neskrývá žádné překvapení.
Ale jak jsem už dnes řekl. Někdy je fajn vlést si do starých pohodlných papučí a cítit se jako doma. Někdy nic víc pro spokojený pocit není potřeba.

Chudák Manolito
Napsala Elvira Lindo a ilustroval Emilio Urberuaga
Přeložila PhDr. Eva Šašková
Vydal DOBROVSKÝ s.r.o. v edici Omega v roce 2015.
164 stran, vydání první.
www.knihyomega.cz

ukázka z knihy: issuu.com

středa 25. února 2015

Petra Braunová .:. 3333 km k Jakubovi

Kniha 3333 km k Jakubovi patří k těm knihám, které jsem si v dětské knihovně zapůjčil čistě ze sobeckých důvodu. Ne pro syna, ale pro sebe.
Fascinují mě totiž knihy o lidech, kteří se vydávají na pouť a mám blízko ke knihám, které řeší vztahy otce a syna ... kupodivu ;-) No a tahle kniha to skloubila hezky všechno dohromady. Pouť otce a syna, kteří se vydali na kolech do dalekého Santiaga de Compostela. Na známou pouť Poutníků. Na cestu, při které každý poutník rozmlouvá se svojí duší a nachází skryté.

Tahle knižní pouť je snahou otce, který opustil v mládí svého syna, o znovunalezení cesty k sobě navzájem. Při dlouhém prázdninovém výletě na kolech.
Jaké asi může být putování pubertálního kluka a jeho otce, který jej opustil ve dvou letech?
Naštěstí se nekoná žádné velké drama, žádné srdce rvoucí scény, které by nám mohly naše životní dospělácké zkušenosti napovídat.
Ne. Je to plynulý laskavý příběh, který ubíhá stejně rychle jako jízda na kole.
Jistě, najde se tu spousta třecích ploch jejich vzájemného vztahu, ale je to přeci jen kniha pro děti a jako taková by měla být oblečena do oparu přátelství, lásky a nádějné budoucnosti.
A ona taková je.
Je prostě příjemná a lidská.
Dětsky lidská, s aurou odpuštění a smíření. Bez velkých trápení a slz. A pokud snad někdy smutek v hrdinách převezme svoji vládu, brzy je zase opustí a jejich nebe se vyčistí.
Nemusíme se kvůli čtení téhle knihy propadat do vlastních citů, řešit svoje vztahy s rodiči, můžeme díky této knize prostě jen vyrazit na výlet a číst si pěkný příběh o dvou lidech, kteří k sobě nachází cestu. Jsou na sebe hodní a odpouštějí si. Odhodlaně šlapou do pedálů, v hlavě se jim odvíjí film vlastního života a odkrývají v sobě to, čím skutečně jsou. Poznávají se navzájem, ale poznávají také sami sebe. A přesně o tom všechny ty poutě vlastně jsou.
O sebepoznávání se a odpouštění si.
O nacházení nových podnětů, směrů a nových životních osudů.
Jak jsem už řekl, mám lidská putování moc rád ... a po přečtění téhle knihy bych nejraději nasednul na kolo, vzal s sebou syna a vyrazil. Jen si říkám, zda nejsme ještě moc malí na takovouhle velkou cestu. Nebo snad na velké cesty není ve skutečnosti nikdo moc malý?!
Každopádně díky téhle knize už asi dva týdny sním s otevřenýma očima.
A já sním moc rád. Díky za to!

3333 km k Jakubovi
Napsala Petra Braunová a krásně ilustroval Nikkarin
Vydalo nakladatelství Albatros v roce 2014
1. vydání, 132 stran
www.albatros.cz

Pro čtenáře od 12 let