Já si i nadále jdu svojí přímou cestou za dalším a dalším knižním příběhem, on si však vybírá cestu jinou, křivolakou, cestu s minimem knížek. Když už se na jeho stole nějaká objeví, je to jen četba z nutnosti, to jen aby si měl co zapsat do školního povinného čtenářského deníku.
A většinou je to kniha mému oku nelahodící, kniha, která již nemá tu moc nás znovu čtenářsky spojovat. Jistě ... je mi to líto, ale nechávám ho jeho svobodné vůli, vím, že nemá smysl nutit ... jen občas mu něco podstrčím, doufaje, že to probudí jeho přirozenou zvědavost.
Nedávno jsem to zkusil s Prašinou.V rozhlase jsem zaslechl rozhovor s jejím autorem a když přiznal vliv Jaroslava Foglara na svůj život a tvorbu, zbystřil jsem a domů nám Prašinu pořídil.
Zprvu jsme si ji četli společně. Já četl a Hugo poslouchal.
Však vyrostl mi, kluk jeden, a předčítající táta před spaním už není tak cool, jako podesáté puštěná jedna a ta samá písnička :-)
Nevzdal jsem to však a knihu mu nechal na nočním stolku.
Dokonce do ní i občas nakouknul a docela se mu líbila, ale hrozící pětka ze čtenářského deníku jej donutila sáhnout po krátkém prostoduchém příběhu z Minecraftu a více se k Prašině nevrátil.
Bylo mi ji líto. Prašiny. Jak se na ní v dětském pokoji práší.
Tak jsem si ji odnesl na noční stolek svůj.
A dobře jsem udělal!
Nemám vůbec problém číst romány pro starší děti, právě naopak, sám se dodnes cítím jako nedospělý chlapec a tak jsem se do Prašiny mohl začíst bez předsudků a dospělého studu. Tak moc jsem byl potěšený, když si mě kniha hned zkraje získala svojí atmosférou a že její děj měl rychlý a napínavý spád, který udržel mojí pozornost až do poslední stránky.
Uprostřed Prahy se již od nepaměti rozléhá čtvrť s názvem Prašina a ta čtvrť je jiná, než všechny městské čtvrtě ostatní. Není to jen tím, že je ponurá, chudá a ošuntělá, je to hlavně tím, že v naší přetechnizované době je to místo, kde nefunguje vůbec nic elektrického. Jakoby někdo vytáhl zástrčku ze zásuvky a už jí nemůže dát nazpět.
Světlo jen plynové a teplo jen z kamen.
Svíčka je věrným přítelem do noci.
A i přesto, že zde nechytnete žádný signál mobilního telefonu, žijí zde lidé, o kterých se říká, že myslí tak trochu naopak.
Žije tu i děda našeho hlavního hrdiny, který se záhy se svými dvěma kamarády, dívkou a chlapcem, chtě nechtě musí pustit do zachraňování světa.
To proto, že se Prašina začne rozšiřovat o ulici dál a dál a nikdo neví, zda si vezme jen blízké sousedství, nebo celou zemi.
Někdo její rozpínání musí zastavit a budou to právě tyto tři děti, které se o to musí pokusit.
Příběh je to jednoduchý, ale hravá slova utíkají temnými uličkami tak napínavě a poutavě, že vzniknuvší bludiště vět dává dohromady nádhernou mapu světa tak nápaditého, že otevřená duše čtenářova radostí zaplese.
Obzvláště, pokud je to duše vychovávaná ve Stínadelských uličkách.
Tempo vyprávění je neúnavné a energické, se zápletkami sice možná trochu předvídatelnými, ale přesto i tak uvěřitelnými a napínavými. S originální kulisou a málem že steampunkovým záhadným strojem.
Je mi opravdu líto, že se ten můj dospívající kluk nepřekonal a nevzal tuhle knihu do ruky na delší dobu. Mohl v ní najít přesně tu správnou dávku dobrodružství, které každé dítě v tomhle věku potřebuje. Ale já to nevzdávám!
Hoši od Bobří řeky u něj sice neuspěli, ale tahle současnější kniha by to nakonec zvládnout mohla!
Jdu ji nenápadně zase položit tam na jeho noční stolek, vedle oblíbeného rádia, kterému vytáhnu šňůru ze zásuvky ;-)
Prašina
Napsal Vojtěch Matocha, ilustroval Karel Osoha.
Vydalo Nakladatelství Paseka s.r.o. v roce 2018.
Vydání první, 264 stran.
Určeno pro čtenáře od 9 let.
K zakoupení zde: www.paseka.cz
1 komentář:
Taky čtu občas knížky své dcery, naposledy Srdcový erb z Baobabu.Moc pěkná napínavá knížka. Prašinu jí koupím k Vánocům.
Okomentovat