Michael Stavarič .:. Děvčátko s kosou

Anotace nakladatele:
„Tati, co je vlastně smrt? Je to tvoje kosa?“ zeptá se jednoho dne pana Smrtky jeho malá dcerka. A on se rozhodne poslat ji do světa, aby se tam naučila všechno podstatné o životě. Ale jak má jít malé děvčátko ve velkém světě vlastní cestou, aniž by přitom ztratilo samo sebe? A co si má počít s tátovou velikánskou kosou? Naštěstí se brzy ukáže, že stačí mít oči dokořán a pořádně se dívat kolem. A tak černou kutnu nahradí po pádu do kbelíku se žlutou barvou veselé šaty, které jsou den ode dne kratší, jak je děvčátko s kosou den za dnem větší a dospělejší. A z otcovy kosy se může stát třeba i houpačka.
Okouzlující příběh pro malé i velké podtrhují půvabné koláže Dorothee Schwabové.
Kniha získala Cenu města Vídně za literaturu pro děti a mládež (2010) a byla nominovaná na Čestnou listinu IBBY (2012).

Mám rád divné knihy. Divné jak obsahem, tak ilustrací. Mám rád lidi, věci i zážitky, které se vymykají běžnému standardu a ukazují nám jiný pohled na svět. Ukazují jiný výhled z okna, tak nepodobný klasickým kulisám, které nám (díky předčítání knih) představovali naši rodiče.
Prostě mám rád moderní současné dětské knihy, právě pro tu jejich jinakost.
Pro jejich sebedůvěru, odvahu a nadšení. Ale musí to mít své opodstatnění.
Nesmí se mi stát, že anotace knihy mi příjde napínavější a výmluvnější, než samotný příběh.
Že text je zastíněn ilustrací. Nemám rád, když ilustrace neplní roli průvodce a partnera textu, vypadá jako umělecké dílo, ale příběh samotný pokulhává. Text je jen doplněk, stává se tak trochu chaotickým a mírně nesmyslným. Stává se vatou. A leckdy, díky grafické úpravě a umístění, težko čitelný. To rád nemám, opravdu ne.
No a právě toto se mi dnes stalo s touto knihou.

V knihovně mě zaujala na první pohled.
Doma mě zaujala i na pohled druhý. Přišla mi krásná, neotřelá, jiná. Takový ten druh ilustrací, o kterých by moje máma řekla, jaké že jsou to patlanice, ale když se na obrázky člověk zaměří, uvědomí si, kolik práce, umu a talentu obsahují ... a jak jsou hravé.
I Hugovi přišly pěkné, samozřejmé a blízké. Přirozené.

No, ale co příběh?
"Hugo, tak jak se Ti kniha líbila."
"Pěkná!"
"A o čem byla?"
... pokrčení ramen, zamyšlení a bezradný výraz.
"Byla divná, tati"
"Copak je na ni divného?"
"Já nevím, co ta holčička dělala ... a má ošklivé jméno."

Ikdyž z anotace vím, co bych v této knize měl nalést, vlastně to v ní nenalézám. Příběh, plynulost, ponaučení? Vím, že existují nonsensové knihy, máme doma jednu velkou Holku, která nonsensový svět miluje, ale tohle nebude ten případ. Jakoby někdo nadšeně začal vypravovat příběh, nadechoval se k vyvrcholení a blížil se k té vyšperkované pointě a ... otočil stranu a najednou mluvil o jiné věci. Utnul děj, zanevřel na něj. Nesoustředěně pozapomněl, o čem nám vlastně vypráví a hned nás chtěl obdarovat zážitkem dalším. Takové to "mám v hlavě tolik věcí a tak málo místa a času". Chvílemi se snad i o rým snaží, možná jen pro to, aby vyzkoušel, jak to bude znít. A pak příjde konec. Člověk nakukuje, zda se ještě vzadu něco neskrývá, ale skrývá se tam jen vtipné představení autorů.
Tak bolestně mi tam chybí pointa? Ponaučení? To zamyšlené, něžné povzdechnutí "ach" a pohlazení obalu, přitisknutí k hrudi?
Přišel jen pocit zmaru z nevyužitého příběhu, který mi přišel tak nápaditý a nádějný.
Možná mám jen problém s oceněnými knihami. Nedokážu jim odpustit, že přes všechnu tu honosnost, jinakost a uměleckost zapomínají na jednu věc. Že jsou určené pro děti a přes všechnu tu svojí hravost a vyjímečnost by neměly zůstat prázdné. Nejde přeci jen o to list papíru zaplnit barvami, mělo by jít i o to, zaplnit ten papír i myšlenkami ... a to mi tu dnes trochu chybělo. Je mi to líto :-(

Děvčátko s kosou
Napsal Michael Stavarič
Ilustrovala Dorothee Schwab
Z německého originálu Die kleine Sensenfrau přeložila Michaela Škultéty
Vydalo nakladatelství Portál, s.r.o.
40 stran, vydání první, 2015

www.portal.cz

Eva Papoušková - Cestování s Velrybou

Protože tetelící se vzduch nad obzorem tak trochu naznačuje, že se blíží léto, dýchla na mě v dětské knihovně atmosféra velkých letních prázdnin a s tím spojené dobrodružství.
Jakoby ta kniha do mé náručí sama skočila a křičela:  
"Vem mě! Vem si mě! To já mám v sobě to, co Hugo chce poslouchat!".
Hugo se totiž chystá na svojí velkou cestu a je potřeba se náležitě naladit.
Takže nakonec skočila kniha v batohu a vysypávala do něj svá písmenka už po cestě domů ... až tak byla nedočkavá a natěšená, kterak nám prozradí své příběhy.

Jmenuje se to Cestování s Velrybou a naštěstí to není tak, jak to vypadá. Ne, nikdo nenacpal velrybu do kulátého akvárka a nevyrazil s ní k babičce.
Je to všechno jinak.

Rodina Zelníčkova je taková běžná rodina. Je jich jak psů (i se psem) a jejich hlava rodiny (máma) sní svůj sen o moři. Jenže když je vás jako psů, dost těžko se na cestu k moři šetří.
Tak si máma tiše sní o moři dál a moc nepočítá, že kdy uslyší to zasyčení, které je normálně slyšet, když se slunce při západu ponoří do slané vody. Jenže!
Někteří tátové jsou Superhrdinové a s pilkou a kladívkem umějí zacházet už od kolébky.
Nějakou dobu ze z uzamčené stodoly ozývají divné zvuky, z domácností mizí různé věci a jednoho dne ... "Tradá, překvapení!".
Dveře se otevřely a ve stodole stojí ohromný nákladní vůz, který už nebyl nákladní, protože měl na korbě postavený domeček s okny a dveřmi a byl propojený s kabinou řidiče. Byl to vlastně obytný vůz a vypadal zvláštně. Každé okénko jiné, dveře na kliku, vzadu balkónek s truhlíkem a v něm begónie. Sen všech cestovatelů s dětskou duší.
Rodina pokřtila svůj nový domov na kolech jménem Velryba, nastěhovala se do jejího břicha a vyrazila na výlet. Na výlet po Evropě, s pytlem brambor a hlavou plnou snů.

A protože máma o douhé cestě snila už dlouho, tak celý svět znala z knih a vyprávění a věděla, kde je jaké muzeum a kde je jaký zámek a kde se kdo narodil a kde je co potřeba zkouknout.
No a my se to vše cestou dozvídali spolu s dětmi a navštěvovali s nimi známá i neznámá místa a užívali si koupání ve zpěněných vlnách. Prostě příjemný rodinný cestopisný příběh s trochou poučení, ale hlavně s tím vzrušujícím nádechem dobrodružství a radostným ujištěním, že sny jsou na světě od toho, aby si je člověk plnil.

Když jsem se Huga po dočtení ptal, jak se mu kniha líbila, jen s úsměvem zvedl palec, jako že dobrý. A že se těší, až se i on vydá do světa.
No tak šťastnou cestu, synku! ;-)

Cestování s Velrybou
Napsala Eva Papoušková
Ilustrovala Zuzana Rusínová
Vydalo nakladatelství Albatros v Praze roku 2014
Vydání první, 107 stran
www.albatros.cz

Pro čtenáře od 8 let

Elvira Lindo .:. Chudák Manolito

S tímhle malým skrčkem jsem se setkal už jednou a byl tak laskavý, že mi zpříjemnil podzimní chmury (přečíst si o mém prvním setkání můžete zde: Manolito Brejloun). Proto jsem moc neváhal, když ke mně doputovalo jeho další vyprávění, zalezl do postele a spolu se synem začal nahlas předčítat jeho denodenní dobrodružství.

 Bylo to tu zas. Předměstí Madridu a všichni jeho obyvatelé. Stejní jako minule, honící se kolem stromu v parku U Oběšence. Milé a laskavé čtení s humorným okořeněním, ideální pro krátké čtení před spaním.
Hugovi se to moc líbilo a když se unaveně loudal do postele, požadoval toho legračního kluka s andělem na obálce.
Po téhle stránce všechno v pořádku.
Asi to není kniha pro sedmiletého kluka, přesto si v ní našel to svoje. A ikdyž jsou zde úseky, kterým nemohl rozumět, dětská mysl si přes ně udělala pomyslný most a přeskočila zase tam, kde se cítila jako doma.
Ano, ten pojem: "cítit se jako doma", se k téhle tenoučké knize docela hodí.
Příjdete si, jako byste nepřestali číst první díl, jen se vrátili k rozečteným stránkám, nedávno odloženým.
Jenže to je právě to, co mi trochu vadí. Ta zaměnitelnost. Je fajn nasadit si oblíbené pohodlné domáci papuče a cítit se jako doma, ale občas to už může být trochu nuda, když nepřichází nic nového. Najednou tomu chybí ten prvek překvapení, radost z objevování nového.
Jen plujete po stejných obrazech textu, bavíte se, usmíváte se, ale nedostanete žádné nové podněty. Upřímně: je to pořád stejné.

Největší slabinou téhle série je pro mě to, že vychází v útlých svazcích na pokračování.
Nechci řici, že mi to připomíná nastavovanou kaši, ale ono mi to opravdu tu nastavovanou kaši připomíná. Ani jeden díl nekončí tak, aby čtenář pocítil touhu pokračovat. Závěr nevzbudí zvědavost po dalším osudu Manolita, protože tak nějak cítíme, že se mu nestane nic moc zvláštního, co by stálo za další sledování. Zas tu bude děda, zas tu bude Blbeček. Opět tu bude ten příjemný svět malého kluka, který je sice vtipný a milý, ale který neskrývá žádné překvapení.
Ale jak jsem už dnes řekl. Někdy je fajn vlést si do starých pohodlných papučí a cítit se jako doma. Někdy nic víc pro spokojený pocit není potřeba.

Chudák Manolito
Napsala Elvira Lindo a ilustroval Emilio Urberuaga
Přeložila PhDr. Eva Šašková
Vydal DOBROVSKÝ s.r.o. v edici Omega v roce 2015.
164 stran, vydání první.
www.knihyomega.cz

ukázka z knihy: issuu.com

Petra Braunová .:. 3333 km k Jakubovi

Kniha 3333 km k Jakubovi patří k těm knihám, které jsem si v dětské knihovně zapůjčil čistě ze sobeckých důvodu. Ne pro syna, ale pro sebe.
Fascinují mě totiž knihy o lidech, kteří se vydávají na pouť a mám blízko ke knihám, které řeší vztahy otce a syna ... kupodivu ;-) No a tahle kniha to skloubila hezky všechno dohromady. Pouť otce a syna, kteří se vydali na kolech do dalekého Santiaga de Compostela. Na známou pouť Poutníků. Na cestu, při které každý poutník rozmlouvá se svojí duší a nachází skryté.

Tahle knižní pouť je snahou otce, který opustil v mládí svého syna, o znovunalezení cesty k sobě navzájem. Při dlouhém prázdninovém výletě na kolech.
Jaké asi může být putování pubertálního kluka a jeho otce, který jej opustil ve dvou letech?
Naštěstí se nekoná žádné velké drama, žádné srdce rvoucí scény, které by nám mohly naše životní dospělácké zkušenosti napovídat.
Ne. Je to plynulý laskavý příběh, který ubíhá stejně rychle jako jízda na kole.
Jistě, najde se tu spousta třecích ploch jejich vzájemného vztahu, ale je to přeci jen kniha pro děti a jako taková by měla být oblečena do oparu přátelství, lásky a nádějné budoucnosti.
A ona taková je.
Je prostě příjemná a lidská.
Dětsky lidská, s aurou odpuštění a smíření. Bez velkých trápení a slz. A pokud snad někdy smutek v hrdinách převezme svoji vládu, brzy je zase opustí a jejich nebe se vyčistí.
Nemusíme se kvůli čtení téhle knihy propadat do vlastních citů, řešit svoje vztahy s rodiči, můžeme díky této knize prostě jen vyrazit na výlet a číst si pěkný příběh o dvou lidech, kteří k sobě nachází cestu. Jsou na sebe hodní a odpouštějí si. Odhodlaně šlapou do pedálů, v hlavě se jim odvíjí film vlastního života a odkrývají v sobě to, čím skutečně jsou. Poznávají se navzájem, ale poznávají také sami sebe. A přesně o tom všechny ty poutě vlastně jsou.
O sebepoznávání se a odpouštění si.
O nacházení nových podnětů, směrů a nových životních osudů.
Jak jsem už řekl, mám lidská putování moc rád ... a po přečtění téhle knihy bych nejraději nasednul na kolo, vzal s sebou syna a vyrazil. Jen si říkám, zda nejsme ještě moc malí na takovouhle velkou cestu. Nebo snad na velké cesty není ve skutečnosti nikdo moc malý?!
Každopádně díky téhle knize už asi dva týdny sním s otevřenýma očima.
A já sním moc rád. Díky za to!

3333 km k Jakubovi
Napsala Petra Braunová a krásně ilustroval Nikkarin
Vydalo nakladatelství Albatros v roce 2014
1. vydání, 132 stran
www.albatros.cz

Pro čtenáře od 12 let

Petra Soukupová .:. Bertík a Čmuchadlo

Asi bych se měl hned na začátku mého dnešního povídání přiznat, že mám Petru Soukupovou opravdu rád. Bezvýhradně.
Líbí se mi její styl psaní. Její knihy. Její myšlenky oblečené do slov.
Mám rád tu její .... frackovitost? Ano, to je to správné slovo. To vybočení z řady. Její literární postavy, které jsou tak trapně normální a obyčejné, až je člověku teskno z toho, jak moc se do nich dokáže vcítit. Jak jim rozumí, ikdyž by raději nerozuměl a duševně se srovnával s někým jiným. Lepším.
Občas mě při čtení knih od Petry přepadá divná nálada. Balancuji na pokraji melancholie, divného smutku. Skoro se mi chce říci "deprese". Ale takové té krásné, důvěrné. Těžko popsat. Snad tušíte.
Proto jsem byl nesmírně zvědavý a natěšený, když jsem se dozvěděl o její připravované dětské knize. Upřímně, nešlo mi to moc dohromady. Petra Soukupová a kniha pro děti?
Jasně, stala se mámou, ale to přeci hned nemusí znamenat, že nasedne do sluníčkového autobusu a s vysmátým úsměvem nám bude vyprávět o výletu po krásné pohádkové zemi? No ne?

Ale kdepak :-)
Tak, jak je rozevlátý její účes, tak se zdá rozevlátá i její duše. Nepropadejme panice. Petra Soukupová je ve své nové knize stále Petra Soukupová. Taková, jakou ji známe. Ten píšící fracek, který si jde svojí cestou. A který má co říci i dětem.

Stvořila pro nás devítiletého kluka Berta, který má tak trochu problém sám se sebou, se svým světem.
Rodiče se mu rozvedli, máma si našla nového přítele a aby toho nebylo málo, musí s nimi Bert vyrazit na prázdniny na chalupu. Za Richardovou (to je ten mámin přítel) rodinou.
Richard hned od začátku vypadá jako dobrý chlapík, ale ten, kdo měl někdy co do činění s rozvedenými rodiči a následným novým "tátou", ten ví, jak se Bert asi cítí.
Richard je prostě nepřítel. A je úplně jedno jak moc se snaží a jak moc dobré nápady má. Není to táta. Konec diskuze. Tečka.

Je to prostě tak. Následkem životních okolností není Bert zrovna sympatický mladý hoch. Vlastně je dost protivný a těžko se nám k němu hledá cesta. Jenže my víme proč tomu tak je a i nám kdysi dávno bylo devět let. Zase tu nastupuje ten vypravěčský dar Petry a ikdyž nám ten kluk může trochu lést na nervy, tak ho chápeme. Rozumíme mu.
Čteme v něm jako ve svých vlastních vzpomínkách. A ikdyž bysme mu občas vlepili mírný pohlavek, vlastně ho máme rádi a fandíme mu. Přejeme mu, aby vše bylo zase dobré.
No a pak příjde z lesa Čmuchadlo. Tvor, kterého vidí jen Bert a který mu nastavuje zrcadlo.
Říká malému rozlobenému chlapci, co dělá špatně a že takhle by se chovat opravdu neměl. A Bert ho začne poslouchat a přemýšlet sám nad sebou ...

Ano. Je to tak. Máme tu před sebou další skvělou dětskou knihu s mírnou příchutí malého smutku a s nenásilným zdviženým prstem upozorňujícím, že když se chlapče budeš vztekat a kopat kolem sebe, může se ti stát, že nebudeš moc oblíbeným klukem.
Tentokrát jsem knihu ještě netestoval na svém Hugovi (byl jsem nedočkavý a četl jsem si ji po večerech sám) a tak nemůžu posoudit, jak působí na děti, ale na mě (na přerostlého kluka) zapůsobila hodně. Vrátila mě do mého dětství a do období, kdy jsem nebyl zrovna sympatickým malým klukem.
Jestli mám na téhle knize něco vyzdvihnout, je to autorčin talent utvrzovat mě v přesvědčení, že obyčejné lidské příběhy jsou těmi nejzajímavější příběhy vůbec. Moc krásná kniha!

Bertík a Čmuchadlo

Napsala Petra Soukupová

Ilustroval Petr Korunka

Vydal Host - vydavatelství, s.r.o. v roce 2014

První vydání, 136 stran

www.hostbrno.cz

Petra Braunová .:. Ema a kouzelná kniha

Ema a její kouzelná kniha se na náš noční stolek dostala tím nejlepším možným způsobem.
Byla nám darována. Přišla poštou s tím, že by se nám mohla líbit (moc děkujeme Petro!), že ji určitě oceníme. A darované knihy mají jednu výhodu oproti těm, které si sami koupíte. Ukrývají v sobě prvek překvapení. Vlastně nevíte, co od ní můžete očekávat. Nečetli jste recenze, anotace, nic. Dost možná byste si ji sami nikdy nevybrali, protože usoudíte, že není určená pro vás ...
Přiznávám, chvíli u nás Ema ležela a spala, hledala si k nám cestu. Vždyť čtení o holce a vílách, to nebude to pravé ořechové pro dva kluky, no řekněte! Jenže ... také je tam zmínka o kouzelné knize ... a to nás lákalo.

Jednoho večera najednou přišel její čas a ocitla se na vrcholku knižní hromádky.

Ema je děvče, žijící celý svůj život v sirotčinci. Nikdy jej neopustila, nikdy nepoznala nic jiného.
Nezná své rodiče a vlastně ani netuší, že něco jako "rodiče" existuje. Žije svůj bezstarostný život, spolu s dalšími děvčaty, v zahradě obehnanou vysokou zdí, ve velkém domě, kterému opadává omítka.
Stará se o ně Slečna, která je má všechny moc ráda a která jim předčítá stále dokola jednu a tu samou knihu. Je o hodných a poslušných děvčatech a není tam vůbec žádný kluk.
Ema je jediná z celého sirotčince, kdo vídá malé průhledné víly. Víly poletují kolem, poposedávají jí po ramenou a našeptávají Emě o městě, kam se má zanedlouho na jeden jediný den vypravit. Tak, jako každá dívka ze sirotčince, která oslaví desáté narozeniny. Každá dostane zlatý peníz a vydá se za dobrodružstvím do města, kde nikdy předtím nebyla. Za sladkými bombóny, za lunaparkem ... za zábavou.
No a pak vyrazí i Ema. Jako každá správná knižní hrdinka, která je jiná než ostatní dívky, nezamíří tam, kam zamířily všechny ostatní, ale osud ji přivede do obchodu, kde není jeden jediný bombón, zato jsou tam police plné starých knih. Antikvariát. Ema si vzpomene na tu jedinou knihu, kterou v sirotčinci mají a rozhodne se obdarovat kamarádky knihou novou. Snad ji odpustí, že nedonese lízátka ... odnese si z obchodu knihu v kožených deskách. Knihu, která je prý kouzelná. Knihu, které dorůstají stránky!

Když jsme začali s Hugem číst první stránky a objevily se víly, Hugo zazíval a byl trochu otrávený. Zvonilku nesnáší a tak mu prostě víly k srdci nepřirostly. I mně se ústa otvírala k hlubokému zívnutí. Jak jsem řekl hned na začátku, dva kluci a kniha s vílama, to asi nebude to pravé.
Ale z nějakého důvodu jsme nepřestali a četli dále.
Další večer už byl Hugo pozorný a dožadoval se dalšího a dalšího pokračovaní. Trochu si myslím, že za to mohl sirotčinec. Ten fakt, že jsou zde děti, které nikdy nepoznaly rodiče, Huga zaujal.
Jednou se na to během čtení ptal, zajímalo ho, jak se to těm dětem stalo.
Když chvílemi poslouchala naše Luccha, posmívala se nám, co to čteme za růžovou holčičí knihovnu.
Něco na tom možná je. Ikdyž se paní spisovatelka dušuje, že je kniha určená pro holky i kluky, jako odrostlý kluk jsem měl chvílemi s knihou problém. Sice mě nikterak neurážela, ale měl jsem spousty rýpavých otázek. Třeba to, proč jsou tam vlastně ty víly. Ne, fakt! Ony tam nemají žádný důvod! Jen si tam poletují, usedají na kytičky a něco si špitají. Jinak nic. Klučičího čtenáře akorát tak odrazují. Jó, kdyby to byli skřeti, neřeknu ani slovo, ale víly? ... ccc ;-) A v půlce knihy jsem byl už taky docela nervozní, protože o kouzelné knize tam taky nebylo ani slovo! Jenže to byly jenom moje myšlenky, které se těm Hugovým vůbec nepodobaly.
Hugo si knihu zamiloval a když jsem do postele uléhal unavený a se čtením stávkoval, stejně mě vždycky donutil. Prostě ho zaujala. Styl paní Braunové je čtivý, hezky se asi i poslouchá.
Zničeho nic se i ten příběh zlomil a dospělý kluk byl lapen spodními proudy děje a spolu s malým chlapcem jsem hltal každou větu. Jakoby se autorka přestala zaobírat vatou příběhu a pustila se do toho. No a pustila se do toho pěkně i přeslazeným koncem konče :-)
Druhý den ráno Hugo probudil mámu a začal ji vyprávět o tom, jak kniha dopadla a co všechno se tam stalo. Když se nad tím zamyslím, větší pocty se paní Braunové dostat u Huga asi ani dostat nemohlo. Nepamatuji si, že by mámě další den o nějaké knize kdy vyprávěl ...

Ema a kouzelná kniha
Napsala Petra Braunová
Ilustroval Tomáš Řízek
V nakladatelství Albatros vydala společnost Albatros Media a.s. v roce 2010 (dotisk 1. vydání v roce 2012)
Počet stran 94
www.albatrosmedia.cz

Pro čtenáře od 7 let.

Náhledy na další obrázky nejdete na webu ilustrátora www.rizek-tomas.cz

A protože mě Petra Braunová přesvědčila a protože mám rád ilustrace od Nikkarina, určitě si nenecháme ujít knihu 3333 km k Jakubovi, kde se to vílama hemžit nebude a která vypadá na rize klučičí dobrodružství ;-)

Elvira Lindo .:. Manolito Brejloun

Uplynulo už mnoho dní a velkých letních prázdnin od chvíle, kdy jsem byl malý kluk a bylo mi krásných deset let. Je to tak dávno, že už si vůbec nevzpomenu, jaký jsem to vlastně byl a co se mi v té době honilo hlavou.
Možná i tento fakt mne přivedl k otevření další dětské knihy. Knihy o desetiletém chlapci, kterého kamarádi přezdívají Manolito Brejloun. Byla to zvědavost, jakpak asi tráví svůj normální život malý kluk na předměstí Madridu?
Druhým faktem nejspíš bude naše uplakané podzimní počasí. Depkoidně zatažené nebe, rozečtená dospělácká kniha z deštivého severu, brzká tma ... dostal jsem chuť se zasmát. Smát se nahlas, nebo alespoň se pod vousy usmívat. No a do ruky se mi dostala právě tahle kniha. Slibovala spousty zábavy a milého humoru, rošťácký pohled na svět. Sem s ní, chmury pryč!

První, co mě napadlo bylo, že děti jsou všude na světě stejné. Hlavní město Španělska nebo vesnice na Moravě, všichni jsou to stejně naivní chytrolínové, nebojácní nekňubové či nechtění hrdinové běžného dne.
Manolito je normální kluk, který hodně času tráví se svým dědem, trápí se s existencí svého mladšího bratra Blbečka a bojí se výchovné facky (nebo vořecha) od své milující mámy. Občas domů příjde s rozbitými brýlemi a občas vypustí na svobodu svoje umělecké nadání v podobě barevných čar na chodbě domu. Jak jsem řekl, normální běžný kluk, jakých po světě běhá nepočítaně.
Ale tento kluk je naštěstí i vtipný kluk. Na svůj svět kouká se zdravou zvědavostí a ironickým nadhledem. A ústy (nebo spíše perem) spisovatelky Elviry Lindo nám celý svůj svět mile představuje. Představuje nám ho takovým způsobem, že jej prostě musíme mít rádi a na nějaký nečas za okny (nebo v srdci) prostě rychle zapomeneme.

Alespoň na krátký čas :-) Protože knížka je útlá (první díl z mnoha?) a pokud si ji nebudete šetřit, lze ji přečíst během jednoho večera.
Krátké příběhy Manolita Brejlouna prostě svůj účel splnily a náladu mi nejednou vylepšily. Nesmál jsem se sice hlasitě na celou místnost, ale úsměvy pod vousy jsem nešetřil.
A jsem za to moc rád ;-)

Manolito Brejloun
Napsala Elvira Lindo.
Ilustroval Emilio Urberuaga a přeložila Eva Šašková
Vydalo Nakladatelství Omega roku 2014
1. vydání
Počet stran 208
www.knihyomega.cz