čtvrtek 29. prosince 2011

Duhové pohádky

"Kdysi dávno a dávno byla doba, kdy vůbec žádné barvy nebyly. Svět teprve vznikal a byl bezbarvý, jako kapka vody, jako čiré sklíčko a jako samo nicovaté nic."

A jak se to stalo, že teď je barev nepočítaně a svět rozhodně není nanicovatý? To se můžete spolu s dětmi (svými, ne-svými nebo i bez nich) dozvědět v knížce Daniely Fischerové Duhové pohádky. Společně se slunkem a vším, co roste v zahradě se během sedmi pohádek svět nádherně vybarví a taky vzniknou další důležité věci. Třeba umění domluvit se, soucítění, důvěra, legrace a smích.
Vše je podáno s lehkostí barev duhy, hravostí větru, který na podzim rozfoukává listí, a moudrostí paní spisovatelky, která ale nepůsobí ani v nejmenším mentorsky. Na těchto pohádkách jsem vyrostla, a když po dlouhé době znovu vyšly v nakladatelství Meander (starý ilustrovaný sešit se k mé velké lístosti dávno ztratil), navíc v krásném vydání s ilustracemi Mileny Šafránkové, byl to malý zázrak... Jsem za něj moc vděčná.







3 komentáře:

zd řekl(a)...

To bych se teda rád dozvěděl, jak je to s těma barvama (docela by se mi to pak hodilo v práci), jen si nejsem jistej, jestli dítě bude chtít, abych předčítal. Spíš to vidím na variantu C.

Partyzánská Zahradnice řekl(a)...

Nebo je tu ještě varianta D - někdo Ti může předčítat!

zd řekl(a)...

Hmmm, D je úplně nejvíc nejlepší!