sobota 3. prosince 2011

Martin Vopěnka .:. Spící město


Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem si tuto knihu koupil vlastně pro sebe, pod záminkou, že do ní Hugo časem doroste.
Je to totiž kniha pro větší děti (na přebalu se píše, že od jedenácti let) a já si říkám, jestli i to není moc brzo.
Ta kniha totiž balancuje na hranici dramatu a psychologického hororu a jako otce malého kluka mi nedala spát.
Protože v ní jsou všechny ty strachy, které mě děsí, když popustím uzdu své ustrašené fantazie a říkám si, co by s ním bylo, kdyby se nám, jeho rodičům, něco stalo.


Autor Martin Vopěnka je otec čtyř dětí a jako takový ví, jak seknou do citlivého místa.
Na nic čtenáře nepřipravuje a rovnou je probudí do noční můry. Přitom ale citlivě a čtivě, se zvláštní tajemnou atmosférou stylu psaní.


Čtyři sourozenci se o víkendu probudí a rodiče ještě spí.
Jsou to hodné děti a tak nezlobí, rodiče nechají spát a tiše si užívají sobotního rána.
Až hlad je k poledni upozorní, že možná není všechno v pořádku, když máma s tátou stále spí.
Spí, i když se je děti snaží probudit, jen tak lehce oddechují a ani se nehnou.
Hodně brzy sourozenci zjistí, že svět se změnil a na celém světě všichni rodiče zůstali spát.
Vzhůru zůstali jen děti a lidi, kteří děti nikdy neměli.
A většina těch lidí, kteří děti nikdy neměli, mají k dětem zvláštní vztah ... většinou hodně zvláštní.
Pana Spisovatele jsem začal nenávidět ve chvíli, kdy sourozenci narazili na autobus plný dětí a řidič je přesvědčil, aby posadili nejmladšího brášku do autobusu s tím, že jej odveze do školky, kde se o něj postarají.
Že za ním budou moci chodit kdykoliv na návštěvy a že se tam bude mít opravdu dobře.
No jasně, nebyl to hodný strejda ... parchant to byl a Samuela (tak se prcek jmenuje) odvezl daleko.
Jestli to musíte vědět, tak na místo, kde těch malých dětí bylo víc a kam si pro ně chodili tlustí pánové z Německa a byli pěkně spocení.
Knihu jsem chtěl zahodit ve chvíli, kdy autobusák vyhodil dvě malé pokakané děti z autobusu a nechal je někde u cesty svému osudu.
Chápete to? Mohl to být můj, skoro čtyřletý syn, někde u cesty daleko od domova.
Kluk, který se bojí bubáků, by stál u cesty a nevěděl kam jít.
A pana Spisovatele ty děti vůbec nezajímají, protě je tam nechá a jede si dál na vlně děsuplného příběhu.
To jen já musím myslet na to, co všechno se jim mohlo stát a jestli náhodou u té cesty neumřeli.


No a když zbývajícím třem sourozencům došlo, jakou strašnou chybu s tím autobusem udělali, tak se vydali jej hledat.
No a ta kniha je o hledání ztraceného bratra ve světě plného ožralů, všehoschopných puberťáků, ouchylů a lidí, kteří jsou prostě na straně temna.
Jediní hodní lidé jsou tam děti, dredatý holky a trampíci ...

Je to prostě strašný příběh, který vám jen tak nedovolí knihu odložit, protože se prostě musíte přesvědčit, že to dopadne dobře.
A víte co? Ten tyran spisovatel už píše druhý díl ... protože děti si myslí, že zlo musí být potrestáno, že se mu dobro musí postavit!
Pane Martine, jestli tam zase necháte stát nějaký děti u cesty, tak mě opravdu vytočíte ... ;-)

Mimochodem, ilustrace Daniely Olejníkové udělaly pomyslnou tečku nad tím hrůzným příběhem. Obdivuhodně trefila náladu, jakou jsem z knihy měl a provází děj trefnými kresbami umocňující zážitek.
Prostě moc povedená kniha!

Webová stránka knihy: http://www.spicimesto.cz/
Ukázka k přečtení: http://www.fragment.cz/download/stahuj/spicimesto_ukazka.pdf

3 komentáře:

Alyša řekl(a)...

Petr Šimčík řekl(a)...

Tak se mi tahle knížka dostala taky do rukou. Je to první knížka která je pro děti, ale určitě ne pro rodiče.

Depkárna jakou jsem dlouho nečetl.

PyroMasters CZ řekl(a)...

a toto je povinna četba pro 8 třídu nechápu ....co jsi ty učitelé myslí